Issuu

a byl zas fuč, než bys mrk, byl zas fuč, než bys mrk.“ Dítě si usmyslí, že bude neviditelné. Stane se z něj setrvalá neviditelnost. Aby bylo snesitelnější. Aby nikde nepřekáželo. Aby nezabíralo tolik místa. Aby si méri mohla dodělat matu ritu. Nechce zmizet úplně, jen být neviditelné. Kdyby zmize lo úplně, méri by to asi trápilo. Když bude jenom neviditelné, uleví se jí. Slibuju ti to, méri. Přestanu být vidět. „Jak ten Fritz furt v luftě byl, tak se na mrť vypařil, i já sem z toho celej paf, i já sem z toho celej paf, co když to je jenom bluf, co když to je jenom bluf?“ Mérin hlas dítěti tiše prozpěvuje. Vpíjí se do jeho tělíčka. Pro nikne až místu, kde býval jeho hlas. „Dobrou noc, bobánku.“ „Méri?“ „Ano, broučku?“ „Proč je pér tak často pryč?“ „Protože se jeho duše zasekla v dětství. Bloudí tam jako v krtčích chodbičkách.“ „Méri?“ „Co?“ „A tvoje duše se taky zasekla v dětství?“ „Co tě to napadá. Kdo by pak tuhle rodinu držel pohromadě? Kdo by se staral, aby všechno klapalo? To si nemůžu dovolit. A teď už konečně spi.“

Bradavice Méri koupe dítě. Společně si prozpěvují. Jejich hlasy se za plétají do sebe a odrážejí od stěn. Dítě se odmlčí, aby slyšelo ozvěnu svého hlasu. Pak ucítí výhonek červeného buku. „Co to tam máš?“ ptá se méri. „Co to je za bouličky?“ Dítě vytáh ne nohu z vody. Méri ji zvedne. „Bradavice,“ řekne. Dítě ne odporuje. Další den přijde grosméri. Nese nějaký sáček z lékárny. Dítě si musí sundat ponožky. „Trnový bradavice,“ prohlásí gros méri. Méri dítěti pevně drží nohu. Grosméri vytáhne něja ké pero. Přitiskne ho dítěti na chodidlo. Je tak studené, až to pálí. Dítě nechtěně vykopne. Zasáhne méri přímo do obli čeje. „Promiň!“ Pozdě. Méri se rozlomí. Přilétá ledová čaro dějnice. Méri bojuje. Vstane a odchází. „Už nebudu zlobit!“ volá dítě. „Už kolem sebe nebudu kopat! Už se nebudu lou dat s pyžamem! Už tě nebudu budit, když odpoledne usneš!“ Grosméri si dítě změří pohledem. „Podívej, cos tu natropil.“ V hlase jí hučí a syčí oheň. Najednou dítě ledovou čarodějni ci chápe. Jak jinak se postavit drakovi. Než se změnit v kus ledu. Pero syčí na noze. Do týdne se bradavice objeví znovu. Rostou rychle. Při chů zi bolí. Píchají jako napínáčky. Tlačí se dítěti čím dál hlou běji do těla. „To nejsou normální bradavice,“ mračí se gros méri. „Podívej, jak jsou hnědý! A tvrdý. Jako ze dřeva.“ Grosméri vezme nůž. Přidrží ho nad svíčkou. Nůž v plame ni zčerná. Pak zrudne. Pak zežloutne. Pak zajede do masa. Méri připravuje odvar. Říká mu „utrejch“. V ruce se jí objeví cedulka. Kde ji vzala? Prochází s ní zahradou. Sklání se nad

bylinkami. Vytrhuje je i s kořeny. „Tenhle utrejch se musí vařit od novoluní až do úplňku. Pak léčí. Namočíme do něj tvoje bradavice. Pak je vyřízneme. Pak už tě nebudou bolet. Viďže, broučku.“

Mořština Méri připravuje sirup. „Je v něm rybíz?“ ptá se dítě. Méri ho zpraží pohledem. — „V mořštině se říká meruzalky,“ řekne přísně. „Odkud máš to slovo?“ — „Paní učitelka ho použila,“ odpoví dítě. „Jen se neodnauč bernštinu. Bernština je totiž tvoje mateřština. Viďže?“ Dítě si MOŘŠTINU představuje v živých barvách: jako obrovi tánského pavouka. Většího než všechny hory naskládané na sobě. Říká jí ŘEČMÉRI. Když děti přijdou na svět. Nemají ješ tě jazyk. Nemůžou mluvit. Jazyk dostanou od ŘEČMÉRI. Po každé si odřízne jazyk. Když se narodí dítě. Jazyk jí okamžitě doroste. S řečméri je spojený vláknem. Je droboučký. Protáh ne se dítěti ušima. Doleze až do pusinky. Když dítě spí. Aby se nemohlo bránit. A když člověk umře. A skončí pod zemí. Vyleze jazyk z úst. Na dlouhém, tenkém vláknu se doplazí zpět k řečméri. Proto se mrtvým ústa podvazují. Aby se ja zyk odplazil zpět až za nějakou dobu. ČLOVĚK BEZ SVÉ MOŘ ŠTINY NEZNAMENÁ NIC. Mořština neznamená domov. Zna mená hrozbu.

100

Ukázka elektronické knihy