a byl zas fuč, než bys mrk, byl zas fuč, než bys mrk.“ Dítě si usmyslí, že bude neviditelné. Stane se z něj setrvalá neviditelnost. Aby bylo snesitelnější. Aby nikde nepřekáželo. Aby nezabíralo tolik místa. Aby si méri mohla dodělat matu ritu. Nechce zmizet úplně, jen být neviditelné. Kdyby zmize lo úplně, méri by to asi trápilo. Když bude jenom neviditelné, uleví se jí. Slibuju ti to, méri. Přestanu být vidět. „Jak ten Fritz furt v luftě byl, tak se na mrť vypařil, i já sem z toho celej paf, i já sem z toho celej paf, co když to je jenom bluf, co když to je jenom bluf?“ Mérin hlas dítěti tiše prozpěvuje. Vpíjí se do jeho tělíčka. Pro nikne až místu, kde býval jeho hlas. „Dobrou noc, bobánku.“ „Méri?“ „Ano, broučku?“ „Proč je pér tak často pryč?“ „Protože se jeho duše zasekla v dětství. Bloudí tam jako v krtčích chodbičkách.“ „Méri?“ „Co?“ „A tvoje duše se taky zasekla v dětství?“ „Co tě to napadá. Kdo by pak tuhle rodinu držel pohromadě? Kdo by se staral, aby všechno klapalo? To si nemůžu dovolit. A teď už konečně spi.“
98