98
K elly B owenová
zmučené sténání trhajícího se kovu a Stasia si s děsivou jasností uvědomila, že s jejím zrakem není nic špatně, zato s budovou, u které stojí, je špatně všechno. Když začaly padat první kusy zdí a cihel, zoufale chytila Margot za ramena, přitáhla ji k sobě a strčila pod silný kmen stromu. Ignorovala Margotin zmučený křik a vší silou ji tam natlačila, pak přelezla přes ni a chránila ji, jak nejlépe dokázala. „Já nechci umřít,“ vzlykala Margot a Stasia se jí pokusila odpovědět, ale každý sval v jejím těle začal vibrovat a zuby drkotaly. Zatnula čelist a pevně stiskla oči, když se zmučené sténání nad její hlavou změnilo v jekot. Zřítily se další kusy kamene, dřeva a skla a všechno pohltilo horko, oheň a chaos. Stasia si dala ruce za hlavu a přitiskla se tělem k Margot. A pak všechno zčernalo.
k a p i t o l a
7 Nicolas 3. července 1940 Mers el Kébir, Alžírsko
V
šechno jasně zářilo. Slunce tu bylo neúprosné, vyšisovalo hnědé kopce, které obklopovaly přístav, bušilo do nezdolné trnité vegetace, která se na nich držela, a odráželo se v oslepujících záblescích od temné modři Alboránského moře. Na západním okraji zátoky, ve které ležel tento přístav, se na slunci pekl i Mers el Kébir, jehož jednolitost bílých domů sem tam narušila červená střecha. Na severovýchodě se pruh pevniny vystupující z kopců zužoval v nedokončenou přístavní hráz, jež se táhla k jihu přes ústí přístavu a obepínala francouzské lodě kotvící v klidných vodách. Nicolas se opřel o zábradlí Bretagne, třel si zátylek a zíral do kávy. Byl vyčerpaný. Vstával brzo před svítáním a sváděl boj s temperamentním škrticím ventilem, který stále vzdoroval a odmítal se podvolit. Na druhou stranu to vypadalo, že špatně naložení a nevraživí jsou dnes
100
K elly B owenová
všichni, takže bylo možné, že na lodi panuje špatná nálada prostě proto, že se Francie před měsícem vzdala Němcům. Všechny to hluboce šokovalo a nemohli tomu uvěřit. A cítili se ponížení. Ponížení na tom bylo to nejhorší. Před dvaceti lety Francouzi čtyři roky vzdorovali a odmítali se vzdát nebo ustoupit. V marastu, špíně a krvi zůstal ležet milion mrtvých a nespočet dalších, jako byl Nicolasův otec, si přálo zemřít. Ale v tomto novém konfliktu se francouzská armáda poddala za pouhých třicet dní. Třicet dní na to, aby všechno vzdala a přihlížela, jak si nacisté razí cestu kolem Vítězného oblouku. Bylo to omračující. Důstojníci jim to pochopitelně oznámili a Fontainovi se před odplutím z Bizerte podařilo sehnat místní noviny. Pokud Nicolas věděl, admirál Gensoul francouzskou flotilu nevydal. Ale když nacisté obsadili Paříž a zabydleli se ve francouzských městech a na venkově, Bretagne se spolu s bitevními loděmi Provence, Strasbourg a Dunkerque a skupinou torpédoborců vzdálila od své obléhané vlasti a grilovala se v dusivém, neutuchajícím africkém horku. Z jakého důvodu, to se Nicolas mohl jen dohadovat. Francouzští důstojníci byli směšně tajnůstkářští. Informací dostávali poskrovnu, zato spekulací kolovalo habaděj. Nacisté pronásledují zbytky francouzské flotily. Nacisté slíbili, že nechají francouzské loďstvo na pokoji. Italové, kteří se přidali k nacistům, chtějí francouzské loďstvo do svých rukou. Britové mají v plánu francouzskou flotilu repatriovat do vlastního námořnictva a uklidit do Karibiku, aby se tam ukryla, dokud se tahle válka nějak rozumně nevyřeší. Britové požadují, aby Francouzi své vlastní lodě rozprodali, aby nepadly do rukou Němců nebo Italů. Ukázka elektronické knihy