tak mladá, že měla ještě dítě ve škole. Nejspíš ji dostalo nějaké kouzlo, které se zvrtlo, nebo kletba, která se naopak povedla. Ztratit oba rodiče je celkem nepravděpodobné. A taky že se to nestalo. „Otec je člen rady v Mnichově,“ řekla ještě strnuleji. „Cože?“ vytřeštila jsem na ni oči. „Ale…“ „Potřebuješ to vysvětlit jednodušeji?“ řekla Liesel chladně. „Jeho manželka je dcera tamní dominy. Tak to místo v radě získal. Řekl mámě, že jestli chce, abych se jednou dostala do Scholomancie, musí mlčet a nikdy ho nekontaktovat. Nikdy jsem ho neviděla. Občas posílal peníze.“ Z těch slov odkapávalo pohrdání a ani jsem se nedivila. Peníze nejsou pro lidi z enkláv problém. Dokonce i ti nejnezávislejší čarodějové si dokážou opatřit padesátilibrovku; skutečné omezení je spíš to, že místní enkláva proti vám zasáhne, když začnete padělat peníze v dostatečně velkém měřítku, aby to zkomplikovalo život i jim. Ale na světě není jediná enkláva, která by neměla víceméně neomezené zásoby. Zaškaredila jsem se; nechtěla jsem s Liesel soucítit. Ale nechat svoje dítě venku jako šikovnou kořist pro maly, když vy sami si pohodlně žijete v enklávě… Dokonce by pro něj ani nemělo žádné velké následky, kdyby ji vzal k sobě. Nikdy nikoho nevyhodili z enklávy proto, že podvedl manželku, i kdyby o to stál dominus — tohle je totiž přesně jedna z těch věcí, které by ho mohly připravit o úřad. Lidi z enkláv očekávají, že jim — v rozumných mezích — projde skoro všechno, včetně dostatečně skrytého užití malie, pokud to neohrozí enklávu jako celek. To je jediná hranice, kterou nikdo z nich nesmí překročit; zbytek je velmi pružný. Ale Lieselin otec kvůli tomu 98
zjevně mohl ztratit místo v radě a toho si cenil víc než jejího života. „Proto jsi tedy nešla do Mnichova,“ pochopila jsem. „Ale proč ne některá jiná německá enkláva?“ „A k čemu by to bylo?“ pokrčila rameny. „Mnichov je z nich nejsilnější. Potřebovala jsem mocnější enklávu, ne slabší.“ „K čemu?“ zeptala jsem se nechápavě. Nemohla jsem si pomoct, ačkoli jsem si nebyla úplně jistá, že to chci vědět. „Přesné detaily už se nějak vyjasní,“ řekla Liesel trochu přezíravě. „Ale hodlám si opatřit takové postavení, kde budu mít větší moc než jeho manželka, a pak se postarám, aby toho litovala.“ „Čeho?“ „Že mi zabila matku,“ odpověděla Liesel. „To nebyla nehoda.“ Na ten podrážděný tón měla plné právo; jen to řekla, všechno mi to došlo. Její táta dělal všechno pro to, aby své špinavé tajemstvíčko ututlal, ale jeho žena na to stejně přišla — nejspíš když konečně neochotně zatahal za nitky, aby Liesel dostala to slíbené místo ve Scholomancii —, a než by si to vyřídila se svým nemožným manželem, šla po Lieselině matce a taky ji dostala. A Liesel se pak musela dívat, jak máma prodala zbytek života, jen aby ji dostrkala za cílovou čáru Scholomancie. Teď už mi Lieselino jednání dávalo smysl úplně, ačkoli jsem si nebyla tak úplně jistá, kolik toho chci vědět. Bylo pro mě mnohem snazší říkat si, že je to prostě trochu mrcha připravená udělat cokoli, aby se dostala do enklávy a získala tak pohodlí a moc. Ale ona si to jen spočítala a došla k naprosto správnému závěru, že jestli má dcera mnichovské dominy svých činů někdy litovat, musí se ona sama stát dominou ještě větší enklávy nebo něčím hodně podobným. A na rozdíl 99
od normálního rozumného člověka nedošla při pohledu na vyřešenou rovnici k názoru, že se tedy bude muset pomstít jen tím, že si bude žít co nejlíp. Místo toho si sestavila třicetiletý plán, který začínal krokem jedna: stát se primusem ve Scholomancii, a pustila se do něj. A pracovala na něm dál. Alfie byl krok dva. Už ve škole jsem přemýšlela, proč se Liesel tak mermomocí snaží dát dohromady s nějakým mocným klukem z enklávy, když už sama byla primus, ale teď jsem to samozřejmě chápala. Dostat se do enklávy nestačilo. Chápala, že bude začínat na laciných místech, a chtěla partnera, který tu má lepší postavení. Byl to naprosto rozumný a taky opravdu dobrý plán. Ale od ní bych ani nic jiného nečekala. „To mě mrzí,“ řekla jsem dost neochotně. Máma by se patrně pokusila přimět ji k několikaměsíční konverzaci, ale já osobně jsem jí nevyčítala, že se chce pomstít. Ještě pořád jsem mívala příjemné fantazie o pomstě tomu idiotovi, který do mě v prváku vrazil na chodbě. Ale už tak dlouho jsem Liesel nesnášela, že jsem to teď nechtěla nechat být; připadalo mi to neurčitě nebezpečné. Liesel jen pokrčila rameny. „Oni mají moc a máma ji neměla. O tom, co se stane, rozhodují mocní,“ řekla věcně. „Je tedy lepší mít moc a je hloupost nechopit se jí, když máš šanci. Přijdeš sem, zachráníš celou enklávu a nic si za to nevezmeš. Tomu říkám gesto! Co teď uděláš, když se chřtán objeví někde jinde než v enklávě a oni nebudou mít manu, kterou by ti poskytli do boje?“ „Já nehodlám dělat kariéru jako lovkyně chřtánů!“ odsekla jsem. 100 Ukázka elektronické knihy