98
„A prodavač nám je otevřel.“ Vezmu si červenou a ochutnám ji. Chutná jako malinovka, ale líp. Řekl bych, že je to nejlepší pití, jaký jsem kdy měl. Možná je to tím, že jsem měl žízeň, ale možná je to podobný jako s tím alkoholem. Asi taky chutná tak skvěle, že člověk si ho někdy dá, i když je to jed. Sladký limonády taky nejsou zdravý. Vybalíme si nanuky a sedíme, koupili i kočce šunku a teď ji krmí. Já mám samozřejmě míšu, i Luisa, maminka ty barevný ovocný nanuky neuznává, ale Petr má takovej čtyřbarevnej na nuk a Mila taky. Oba se šklebí. „Ty jo,“ řekne Petr Mile, „to je hustý, co?“ „Jo,“ souhlasí Mila. „Co?“ „To je ten práskací.“ „To nechápu,“ řekne Luisa. „Chceš ochutnat?“ zeptá se jí Mila. Luisa ochutná od Mily a zašklebí se. „Pěkně hnusný.“ „Chceš taky?“ zeptá se mě Petr. „Ani ne.“ „Ok.“ „Tak co teď? Kam půjdeme teď?“ řekne Mila. Svůj nanuk snědla hrozně rychle. „Kolem je několik domů, tak asi půjdeme tam, ne?“ Akorát ty domy vypadají úplně nepřístupně, nikde není nic slyšet, jako kdyby v nich nikdo nebydlel, a zahrady mají za zdma a tak, prostě jenom domy. „Nebo se můžem vrátit nahoru, tam je ještě pár domů, ko lem kterých jsme běželi.“ „Je to celkem velká vesnice.“