98
d o r a
h e l d t
•
t ř i
ž e n y
u
j e z e r a
„Ano,“ vydechla Friederike zhluboka. „Já vím. Ale v tuhle chvíli je všechno v pořádku. Děkuju. Takže kdo si dá ještě víno?“ Jule a Alexandra nastavily skleničky, a než jim Friederike dolila, pronesla Alexandra jakoby mimochodem: „Od podzimního semestru začínám studovat. Literární vědu.“ „Co?“ Marie překvapeně drkla do Friederike, která málem upustila láhev s vínem. „Kde?“ „V Hamburku,“ usmála se Alexandra. „Stáž v nakladatelství v září skončí, takže mi to krásně navazuje. Co si o tom myslíte?“ Friederike to přece jen věděla. Alex to rozjela. „Blahopřeju. A ještě navíc v Hamburku.“ „Ano.“ Alexandra setřela ze skleničky pár kapek vína. „A v nakladatelství můžu trochu pracovat a něco si vydělat. Můj pokoj v tom našem podnájmu není tak drahý.“ Laura pozvedla jejím směrem sklenku s vodou. „Taky gratuluju. A ani se nemusíš stěhovat, to je výhoda.“ Marie pozorovala matku. Tak dlouho, až to bylo Jule dost nápadné. „Marie? Jsi s námi u stolu, nebo se někde vznášíš?“ Aniž by jí Marie odpověděla, položila svou ruku na Alexandřinu a zeptala se: „Chceš opravdu bydlet v tomhle bytě s těmi dvěma divnými týpky?“ „Proč se ptáš? Máš nějaký nápad?“ „Nemohly bychom bydlet spolu?“ Marie vrhla krátký pohled na matku. Laura ihned zareagovala: „Ty se chceš odstěhovat? Ale vždyť jsme o tom už…“ „Mami.“ Marie v obličeji zrůžověla a rychle si z obličeje odhrnula pramínek vlasů. „Bylo by to přece úplně dokonalé řešení. Budu moct chodit na hodiny k Anne Beeové, budeme s Alex bydlet spolu, takže nebudu sama a vy si nebudete muset dělat starosti. Nemůžu přece bydlet nadosmrti doma jen proto, že mi občas stávkuje srdce. A kromě toho se na posledním vyšetření ukázalo, že jsem na tom docela
99
d o r a
h e l d t
•
t ř i
ž e n y
u
j e z e r a
dobře.“ Laura, překvapená rázností Mariina hlasu, se podívala z Alexandry na svou dceru. Samozřejmě ji chápala. Ale strach o dceru jí okamžitě sevřel útroby. Vždy věděla, že její dítě nebude moci dělat všechno, co dělají jiné děti. A byla šťastná, že toho nakonec bylo mnohem víc, než v co tenkrát doufali. I tak byla ale Marie stále křehká a často nemocná. Možná ji až příliš ochraňovali, ale ona všechno perfektně zvládla. I díky těmhle třem mladým ženám, které tu sedí kolem stolu. Vždycky ji podporovaly, pomáhaly jí a nikdy jí nedaly najevo, že je jiná. Jen v kruhu svých přítelkyň dokázala Marie zapomenout, že jí životní tempo udává její srdce. Alexandra se na Marii zahleděla velkýma očima. To by bylo perfektní řešení! Byt jenom pro ně, mohly by si ho společně zařídit, měly by tam čistou koupelnu, útulnou kuchyň, plnou ledničku a mohly by společně stolovat. „Marie. Ani si neumíš představit, jak ráda bych s tebou bydlela. To by byl úplný sen!“ Laura položila ruce na stůl a sklopila oči. Poté vzhlédla. „Dobře. Možná to je opravdu dobrý nápad. Samozřejmě si o tom ještě promluvím s tatínkem.“ Marie se rozzářila tak, až Laura pocítila slzy v očích. Poté políbila matku na tvář. „Mami, tohle je ten nejhezčí den!“ Jakmile Friederike uslyšela Mariino pravidelné oddechování, vyplížila se z pokoje na chodbu. Nemohla usnout, byla úplně čilá. A proto si teď sedne na terasu s tím nedopitým Lambruskem a vykouří si cigaretu. Třeba ji to trochu unaví. Se zatajeným dechem za sebou zavřela dveře a po špičkách sešla po schodech dolů. Zapálila si a hned se rozkašlala. Esther se občas rozčilovala kvůli tomu, že je tenhle prázdninový dům větší než byt, ve kterém s Friederike bydlí. Přesto se nikdy neostýchala poprosit Lauru, jestli by tady mohla o prázdninách strávit pár dní. Friederike to vždy nenáviděla, nejradši tu byla jen sama s Marií. Bez Marie
100
d o r a
h e l d t
•
t ř i
ž e n y
u
j e z e r a
to bylo divné. A teď bude Marie bydlet s Alex. Friederike spolkla spolu s vínem probouzející se černé myšlenky. Musí pryč od Esther, jinak to bude masakr. Problém je, že si nemůže pronajmout žádný byt, dokud nebude mít opravdovou práci. Takové potíže samozřejmě Alexandra, Jule ani Marie neznaly. Kdyby pro ni nebyly přítelkyně tak důležité, nedokázala by se s tím moc dobře vyrovnat. Zasraná nespravedlnost. Dopila skleničku a chtěla právě vstát, když ode dveří uslyšela Julin tichý hlas. „Friederike? Ty taky nemůžeš spát?“ „Ne.“ „Láhev už je prázdná?“ „Ne, ještě tam něco je.“ „Můžu si půjčit tvou skleničku?“ Místo odpovědi jí Friederike nalila, zatímco se Jule, zabalená do vlněné deky, uvelebovala ve druhém ratanovém křesle. „Co si vlastně myslíš o tom plánu Marie a Alex?“ „Skvělý.“ Friederike se na ni v polotmě zahleděla. „Bude to pro obě super. A všechny tři budete v Hamburku.“ „Jen ty ne. To je to jediné, co je na tom plánu hloupé. Chceš fakt odejít na Fuerteventuru?“ „Jule, musím si vydělat peníze. U vás všechno běží jako po másle. Ale u mě je to jiné. O svojí mámě ti nemusím nic vyprávět, je, jaká je, a už se nezmění. Nemám chuť chodit někam do učení, aby měla Esther klid. Netuším, co chci dělat. Ale co je nad slunce jasné, je, že musím vydělat prachy, abych si to mohla rozmyslet. A to se mi podaří na Fuerteventuře.“ „Ale zůstat tam nechceš, ne? Je to jenom na nějakou dobu? Vrátíš se?“ „Nejspíš. A taky nejsem úplně blbá, budu určitě dělat něco pořádnýho. Můj největší problém je, že musím do října ještě bydlet doma. Vlastně už je to nesnesitelný, pořád se hádáme.“
Ukázka elektronické knihy