98
L u c i e P i l át ová • P ř í pa d p e č e t n í h o p r s t e n u
„Nemáš hlad?“ zeptala jsem se ho ve výtahu. „Mám,“ chytil mě pevně kolem pasu. „Dám si tě ve vaně plný pěny,“ zamumlal mi do vlasů. Problém byl v tom, že jsme doma žádnou neměli, takže jsme šli vybalovat Lukasovy kufry a krabice. Tahle fuška nás zmohla víc než pravidelná porce kvalitního sexu. Nejspíš proto jsme ráno zaspali. Když jsem se probrala, budík na nočním stolku ukazoval půl osmé. „Lukasi, vstávej,“ strčila jsem do svého spolunocležníka a šla do kuchyně připravit snídani. Přišoural se za chvilku s telefonem u ucha. „Tak to zní dobře. Dorazím s Danielou mezi půl a devátou. Zastavíme se u tebe, abychom se domluvili,“ řekl. Pak se rozloučil a zavěsil. „Kdo to byl?“ zeptala jsem se. „Markus. Ben poslal vypracovaný úkol.“ „Cože?“ „Jo. Markus říkal, že je to hodně dobré a že by ho nejraději vzal hned.“ Napadlo mě, že mi ten den hezky začíná. „Lukasi, já nemám právo ani tobě, ani Markusovi do výběru nového kolegy mluvit. Ale můj názor znáš. Od včerejška se rozhodně nezměnil.“ „Zkusíš připustit, že by ses mohla mýlit? Co když chtěl prostě jenom do Švýcarska a šel na to tak, že si nejdřív našel bezpečnostní agentury, které oslovil. Tedy i nás. Nezapomeň, že patříme k těm nejlepším.“ Pokrčila jsem rameny. „Nechceš si s ním promluvit?“ zeptal se. „Nechci.“ „Jestli ho vezmeme, budeš muset.“ „Já vím.“ Nejenom snídaně, ale i cesta do práce se nesly v tiché atmosféře. Ve firemní garáži to Lukas nevydržel. „Zlobíš se?“ „Ne, vůbec. Proč?“