„Můžete mi vděčnost projevit třeba tím, že mi věnujete tu chvilku času, který vám uspořím. Například v noci.“ „V noci alespoň chvilku spím. Počkejte, až budete císařem, budete mít stejně málo volného času jako já.“ „Císařem? To nikdy!“ Řekl to tak rozhodně, že se na něj přísně podívala. Uhnul pohledem. Pak potichu, jako by pro sebe dodal: „Jistě… ať chci, nebo nechci… vládnout budete stejně vy a vaši rádcové, že?“ U jejího dvora se opět ohlásil pruský posel. Přijala ho s trochou zvědavosti. Friedrich se jí často zdál značně nepředvídatelný. „Co píše váš pán?“ „Nabízí vám podporu proti všem vašim nepřátelům. A není jich málo.“ „A v jejich čele pruský král!“ „Tak to není Veličenstvo. Král chce pouze Slezsko, podle jeho názoru mu náleží.“ Věděla, že nesmí vybuchnout, i když jí jeho slova pěnila krev. Cítila horkost ve tvářích a zmatek v hlavě. „Sasové, Francouzi a další, ti všichni by si rádi ukousli kousek vašeho území.“ „A Friedrich mi nabízí?“ „Za Slezsko pomoc a zlato.“ „Kozel zahradníkem, znáte to přísloví? On mi bude pomáhat proti nepřátelům…“ Mladý důstojník se uklonil. „Veličenstvo, vyřídil jsem, co jsem musel. Dovolte, abych vám předal list.“ Bartenstein popošel kupředu a vzal zapečetěný list z důstojníkových rukou. Toho večera si Marie Terezie napsala do svého deníku: 96
Marie_Terezie.indd 96
13.07.18 9:27