ROZDĚLENÁ (1961–1979)
Krätschell, se kterým jsem se spřátelil na celý život, či vytříbený literární badatel z Výmaru Eberhard Haufe a další intelektuálové, s nimiž jsem trávil dlouhé hodiny debatami v kavárnách ve Varšavě, v Praze a v Budapešti, jsem objevoval kvality kulturního života, jaké na Západě buď jako by chyběly, nebo jen vegetovaly. Podobalo se to království, kde, jak řekl básník Paul Celan o svých rodných Černovicích z časů před holocaustem, „žili lidé a knihy“. Myšlenky se braly stejně vážně jako armády. Na náboženství stále záleželo. V obývacích pokojích se muzicírovalo u piana jako v románech z devatenáctého století. Existovaly tu čas i prostor pro přátelství. Západ byl snad bohatší, co se týče peněz, ale pokud šlo o čas, zdálo se, že bohatší je Východ. Rozhovory tu byly zvláštním způsobem intenzivnější. Na Západ jsem se vracel se stejným dojmem, který dobře vystihl americký spisovatel Philip Roth: „Já pracuju ve společnosti, kde jako spisovatel můžu všecko, avšak na ničem nezáleží, zatímco čeští spisovatelé, které jsem potkal v Praze, nemůžou nic, avšak záleží u nich na všem.“ Nic z toho, na co jsem narazil, nemá smysl si idealizovat. Vždycky jsem chápal, že nejde o nic jiného než o Shakespearovo „sladké jsou mnohdy plody protivenství“; tato slova jsem později použil jako titul knihy esejů založených na mých zkušenostech. Copak bych mohl ignorovat všechny ty stesky a stížnosti, které mi lidé prozrazovali, když se ujistili, že nepracuju pro tajnou policii? I já jsem si samozřejmě uvědomoval, že tajná policie sleduje taky mě. Po představení Goethova Fausta ve východoněmeckém Schwerinu mi kdosi pošeptal: „Pozor, Faust pracuje pro Stasi.“ Když mě pak představitel Fausta pozval domů na skleničku, pokoušel se ze mě vydolovat, co doopravdy ve Východním Německu dělám. Pak jsem si jednou ve východním Berlíně sedl na skleničku s kamarádem Markem Woodem, který tu pracoval jako dopisovatel Reuters, a do rána jsme popíjeli a klábosili. V jednu chvíli zazvonil telefon a ozvalo se: „Koukám, že jste si dali přídavek.“ Odposlouchávači Stasi se už evidentně chtělo do postele, aby se pořádně vyspal. (Když Východní Německo zkolabovalo, měl jsem možnost přečíst si svazek, který si na mě Stasi vedla, a následně vypátrat informátory a důstojníky tajné policie, kteří mě sledovali, a promluvit si s nimi. Napsal jsem o tom knihu Spis.) 97