ROZDĚLENÁ (1961–1979)
Krätschell, se kterým jsem se spřátelil na celý život, či vytříbený literární badatel z Výmaru Eberhard Haufe a další intelektuálové, s nimiž jsem trávil dlouhé hodiny debatami v kavárnách ve Varšavě, v Praze a v Budapešti, jsem objevoval kvality kulturního života, jaké na Západě buď jako by chyběly, nebo jen vegetovaly. Podobalo se to království, kde, jak řekl básník Paul Celan o svých rodných Černovicích z časů před holocaustem, „žili lidé a knihy“. Myšlenky se braly stejně vážně jako armády. Na náboženství stále záleželo. V obývacích pokojích se muzicírovalo u piana jako v románech z devatenáctého století. Existovaly tu čas i prostor pro přátelství. Západ byl snad bohatší, co se týče peněz, ale pokud šlo o čas, zdálo se, že bohatší je Východ. Rozhovory tu byly zvláštním způsobem intenzivnější. Na Západ jsem se vracel se stejným dojmem, který dobře vystihl americký spisovatel Philip Roth: „Já pracuju ve společnosti, kde jako spisovatel můžu všecko, avšak na ničem nezáleží, zatímco čeští spisovatelé, které jsem potkal v Praze, nemůžou nic, avšak záleží u nich na všem.“ Nic z toho, na co jsem narazil, nemá smysl si idealizovat. Vždycky jsem chápal, že nejde o nic jiného než o Shakespearovo „sladké jsou mnohdy plody protivenství“; tato slova jsem později použil jako titul knihy esejů založených na mých zkušenostech. Copak bych mohl ignorovat všechny ty stesky a stížnosti, které mi lidé prozrazovali, když se ujistili, že nepracuju pro tajnou policii? I já jsem si samozřejmě uvědomoval, že tajná policie sleduje taky mě. Po představení Goethova Fausta ve východoněmeckém Schwerinu mi kdosi pošeptal: „Pozor, Faust pracuje pro Stasi.“ Když mě pak představitel Fausta pozval domů na skleničku, pokoušel se ze mě vydolovat, co doopravdy ve Východním Německu dělám. Pak jsem si jednou ve východním Berlíně sedl na skleničku s kamarádem Markem Woodem, který tu pracoval jako dopisovatel Reuters, a do rána jsme popíjeli a klábosili. V jednu chvíli zazvonil telefon a ozvalo se: „Koukám, že jste si dali přídavek.“ Odposlouchávači Stasi se už evidentně chtělo do postele, aby se pořádně vyspal. (Když Východní Německo zkolabovalo, měl jsem možnost přečíst si svazek, který si na mě Stasi vedla, a následně vypátrat informátory a důstojníky tajné policie, kteří mě sledovali, a promluvit si s nimi. Napsal jsem o tom knihu Spis.) 97
TIMOTHY GARTON ASH: EVROPA, NÁŠ DOMOV
Nicméně člověk, který čerpá své představy z filmu Životy těch druhých, by mohl nabýt dojmu, že život za zdí byl jen policejní útlak a lidé toužebně očekávali osvobození. Tak to nebylo. Většina lidí si dokonce nedokázala představit, jak by k nějakému osvobození mohlo dojít. Všichni ještě měli v čerstvé paměti sovětskou invazi do Československa v roce 1968, která zadusila naděje pražského jara. Copak probůh je možné zbavit se supervelmoci s jadernými zbraněmi, která byla ochotná poslat tanky, aby nás rozdrtily? Vypadalo to, že v roce 1975 se Západ v Helsinkách smířil s trvalým rozdílením Evropy na západní a východní. Komunistická propaganda začala pro způsob, jímž se po sovětské invazi Československo vrátilo k normám sovětského typu, používat výraz „normalizace“. Většina lidí vzala tuto nenormální normálnost jako dlouhodobou realitu a snažila se s ní co nejlépe vyrovnat. V porovnání s tím, jak vypadal život před deseti či patnácti lety, se situace skutečně trochu vylepšila. Bylo možné se dostat k bytu v novém paneláku, pořídit si hi-fi soupravu a barevnou televizi, a dokonce, když jste si pár let počkali, koupit malé auto, třeba polski fiat (v Polsku licenčně vyráběná verze Fiatu 500), chrastící východoněmecký trabant, krabicovitou sovětskou ladu nebo plechovou rumunskou dacii. Na Východ se dostávalo víc západního spotřebního zboží, hudby, filmů a televizních programů. Rozdělení Evropy sice bylo na oko zpečetěno a dořešeno, avšak dělící linie byla stále průchodnější a Helsinská dohoda i západoněmecká Ostpolitik, prosazující mezilidské kontakty mezi Východem a Západem, tento proces usnadňovaly. Většina východních Němců směla cestovat pouze uvnitř sovětského bloku. V mém tehdejším východoněmeckém „autoatlase“ ani jiné mapy nebyly. Poláci, Maďaři, Češi a Slováci však mohli na Západ cestovat stále víc. V Praze jeden člověk, kterého jsem si v deníku zaznamenal pouze jako Jiřího, strávil spoustu hodin opravami mého auta. Vyprávěl mi přitom, že mu trvalo sedm let, než získal nezbytná povolení a peníze, aby mohl jet na čtrnáct dnů do Paříže. Protože českoslovenští občané nemohli legálně získat víc než 12 dolarů na den, vezli s manželkou jídlo v konzervách a spali v autě. I tak to pro ně byl skvělý způsob, jak oslavit desáté výročí svatby. Když jsme 98
ROZDĚLENÁ (1961–1979)
se loučili, Jiří mi řekl: „Až zas přijedete do střední Evropy, zavolejte mi.“ Bylo to poprvé, kdy jsem někoho slyšel říct „střední Evropa“ s odkazem na přítomnost. Mnohé bylo možná lepší než před deseti lety, avšak horší než „na Západě“. Lidé jako Jiří se o tom nyní mohli přesvědčit a propast se dál prohlubovala. Ti, které jsem potkával, mi dopodrobna vyprávěli o nekonečném nedostatku všeho, špatné kvalitě spotřebního zboží, nejrůznějších malicherných omezeních, byrokracii, která je připravuje o čas, o indoktrinaci marxismem-leninismem ve školách a na univerzitách, lhaní a cenzuře. Mám doma na stěně pořád plakát grafika Manfreda Schütze k Heineho básni Německo: Zimní pohádka ve východoberlínském Deutsches Theater. Manfred chtěl, aby okraje plakátu lemovaly, samozřejmě že ironicky, německé národní barvy z časů před rokem 1914, tedy červená, bílá a černá. Cenzoři postrádající smysl pro humor nařídili černou odstranit. Napravil jsem to tím, že jsem plakát nechal černě zarámovat. Obecnou nespokojenost nejlépe zachycovaly politické vtipy – téhle komodity nebyl nikdy nedostatek. „Jaký je rozdíl mezi kapitalismem a komunismem? V kapitalismu je člověk vykořisťován člověkem, zatímco v komunismu je tomu naopak.“ „Co se stane, když komunisté ovládnou Saharu? Během týdne bude nedostatek písku.“ „Co je to smyčcové kvarteto? Východoněmecký orchestr po návratu z turné na Západ.“ Skvělí statistici ze Světové banky sice došli k závěru, že příjem na hlavu ve Východním Německu předstihl příjem na hlavu v Británii, ale protože jsem tam žil, věděl jsem, že je to nesmysl. Rozhodně jsem nevěřil všemu, co mi bylo řečeno. Opakoval jsem si Herodotova slova: „Mým úkolem je zaznamenávat, co lidé říkají, avšak nijak mě to nezavazuje jim věřit.“ Kdykoli to tedy bylo možné, ověřoval jsem si to. Přiznávám, že jsem nebyl vždycky zcela objektivní. Nespokojenost jsem vyhlížel a po nesouhlasu pátral. Ale nakonec, když jsem si sedl ke psaní, popisoval jsem skutečnosti, které jsem zjistil, co nejpoctivěji a nejpřesněji. Součástí té skutečnosti většinou nebyl otevřený, natož široce rozšířený odpor proti komunistické vládě. Výjimkou bylo Polsko. 99
Ukázka elektronické knihy