Dívka stála čelem k ženě a celou tu dobu sledovala její bledou tvář. Když vstoupila do sálu, snažila si stále připomínat svoji touhu po pomstě, ale docela jiná touha v jejím srdci teď vítězila. Je zde! znělo jí hlavou i srdcem. Měla strašlivý strach. Strach z toho, že teď, právě teď je ten okamžik, kdy se všechny ty strašné chvíle spojí a rozdělí jejich životy navždy. Když spatřila Angeliku, jak klesla v mdlobách na zem, sama se zapotácela slabostí, jako by byly vzájemně propojeny. „Michèle! Ty žiješ?“ konečně se vzpamatovala paní de Dambresse a se slzami v očích se chtěla vrhnout do náruče své znovu nalezené schovanky. Milované dívky, po které se jí tolik stýskalo. Ale silné paže jejího společníka jí v tom zabránily. Tak tam stály proti sobě. Angeliku podpíral Manuel, vedle Michèle stál Rafael. Dva znesváření sokové a dvě sokyně. „Drahoušku,“ chvěla se jí ústa, je pravda, co říkali?“ nevěřícně se zeptala žena, ale král ji přerušil. „Mademoiselle de Morin! Madam de Dambresse, jakožto pan Rafael de Montero, se dovolávají vašeho svědectví. Velmi bychom ocenili, kdybyste vnesla do tohoto případu světlo!“ král s napětím očekával její odpověď. Michèle přestala vnímat okolní svět. Teď, teď tedy se má mstít. Byla připravena lhát ve prospěch Rafaela, i kvůli záchraně urozeného pěstouna, ale při pohledu na Angeliku nebyla schopna ani promluvit. Vždyť je krásná i ve svém zoufalství! Jihla nad bledým světlem, které z ní magicky vyzařovalo.
97