obstarala nejnutnější zbraně. Cestovali přece do divočiny. Teda do Jitřní říše. Večer pršelo. Z nebe padaly proudy vody a pro šumění a pleskání kapek nebyly slyšet žádné jiné zvuky lesa. Rosa kráčela i v hluboké tmě sebejistě. Kozlík zakopával, takže ho nakonec vzala za ruku a vedla. Před cestou mu přinesla plášť s kapucí, který odolával vlhkosti, což bylo opravdu příjemné zjištění. „Když poletíš jako dračice a poneseš mě na hřbetě, není to namáhavé? Nebylo by jednodušší vyčarovat tu tvou rychlocestu?“ zajímal se. Neviděl na ni, ale přísahal by, že protočila panenky. „Víš, na co je dobrá ta koule, kterou nosíš tři stopy nad zadkem? Zkus ji používat! Jak můžu vytvořit průchod do míst, kde to neznám? Co kdybych ho ukončila někde pod zemí? Nebo naopak ve vzduchu, my bychom vypadli a zabili se? Neštvi mě!“ „Promiň,“ pípl. „Eeh, přijímá se. Taky se omlouvám. Jsem nervózní.“ Zastavila se. „Vlastně jsi mi neodpověděl, jestli to celé chceš zrušit. Pochopila bych to. Určitě sis už vytrpěl dost.“ „Ne! Teda vlastně ano, jako že hodlám pokračovat. Taky chci toho zloducha chytit pod krkem. Nebo aspoň najít. Zabránit mu, aby provozoval dál podobné špatnosti. Musím se poohlédnout po jiném smyslu života, když jsi mi zakázala zedničinu.“ Kolem byla neproniknutelná tma, šustil déšť. Přesto měl dojem, že ho právě podrobně zkoumá. „Tak jo,“ rozhodla nakonec a znovu vykročila. 98
Cestou na mýtinu v lese, odkud chtěla vzlétnout, se přiznala, že matce prozradila skoro pravdu. Že hodlají pátrat po Kozlíkově minulosti, aby zjistili, jakým kouzlem byl připraven o řeč. „Ona neví, že mluvíš. I to se hodí. Přestože jsi hrozně ukecaný, svou pozornost soustředíš jenom na mě. Jak lichotivé,“ ušklíbla se. „Rád bych si povídal se všemi,“ bránil se marně. „Jenže oni si tak zvykli na mou němotu, že mě vůbec ke slovu nepustí.“ Když mu po chvíli přikázala, aby zůstal stát, tak poslechl. Poodešla, zablesklo se, zahřmělo, což ovšem za daných okolností vypadalo jako přirozený jev. V tu ránu se před ním zhmotnil drak. To vytušil ze silného závanu magie s charakteristickým zápachem a z neodbytného pocitu, že se poblíž nachází něco obrovského a hodně nebezpečného. „Vidíš vůbec něco? Dokážeš na mě vylézt?“ „Ne,“ odvětil pohříchu slabším hlasem než by rád. „Zatraceně, samá komplikace!“ Nízko nad zemí se rozlil namodralý přísvit. Vypadalo to děsivě. Kozlíkovi se zastavilo srdce, protože Rosa stála těsně před ním a byla obrovská. A mokrá. Přísně nakázal svalům, který si dovolily ochrnout hrůzou, aby zase spolupracovaly. Na nejistých nohou se dovlekl k mohutné noze. Vzpomněl si, jaký byl problém, když měl vylézt na Larixe a odletět ze snové říše. Zatnul zuby. Jako kdyby mu dokázala číst myšlenky, trochu se pohnula. Vystrčila pařáty tak, aby si na ně mohl stoupnout. Šupiny byly kluzké. Smekl se a spadl do trávy. Hned zase vyskočil. Očekával oprávněný výsměch, ale ona mu znovu nastavila nohu.
99
Na téhle holce bylo skvělé, že v kritických situacích nezhoršovala stav. Nepotřebovala si budovat sebevědomí skrz ponižování druhých. Byl si jist, že ji bezvýhradně miluje. Když se konečně vydrápal nahoru a pořádně usadil mezi trny, pohnula se a vstala. „Jak je? Držíš se pevně? Zvládneš to?“ „Jistě. Už jsem letěl na Larixovi. Dokonce jsem mu pomohl najít správnou cestu,“ pochlubil se. „To jsem nevěděla. Skvěle, můžeme vyrazit.“ Vnímal její pohyb. Popošla, máchla křídly. Pak se odlepila od země. Cítil to. A zároveň vůbec nic neviděl. Na jednu stranu to bylo dobré, rozhodně mu nehrozila závrať. Na tu druhou si však nemohl užívat pohled do krajiny. V průběhu krátké doby se začal otravovat. Důkladně se zabalil do pláště, ale pořád do něj narážely provazce deště. Nebyla mu zima, ovšem k pohodlí měl tento způsob přepravy hodně daleko. „Povídej něco, ať neusneš“ vyzvala ho. „Jak víš, kam máš letět?“ „Dobrý dotaz. Artagan, místodržící na Granátových ostrovech, mi kdysi vyrobil přístroj, s jehož pomocí určuju směr. No a rozhodně nejsem takový slepýš jako ty.“ „Myslíš, že vidím hůř než normální lidé?“ „Co to je za otázku? Vidíš stejně. To znamená za světla. Já, když chci, vidím i ve tmě. Ehm. Jako kočka. Dokážu využívat i nepatrné odlesky svitu.“ 100 Ukázka elektronické knihy