98
o l i v i a
h o r r o x
•
b l á h o v í
s n í l c i
„Oznámím Jeho lordstvu, že jste přišla,“ sdělí mi pochmurně Argus. „Než si s ním promluvím, můžete počkat tady.“ Nato odpluje chodbou a nechá mě o samotě, abych se mohla zbavit křišťálového psa. Vylovím ho z kabelky, vybalím ze šátku a po špičkách se kradu po ošlapaných dlaždicích, abych našla vhodné místo, kam ho postavit. Z obrazů ve zlatých rámech mě sledují oči dávno zesnulých pánů tohoto sídla. Všimnu si tmavých očí a Alexanderovy hranaté brady, stejně jako blond vlasů a dolíčků jeho sourozenců. Několikrát se opakují. Nad krbem visí rodinný portrét. Rose, Henry a Alexander na mě shlížejí s rukama položenýma na ramenou svých rodičů, a já si náhle připadám velmi maličká a bezvýznamná. Zajímalo by mě, kdo tenhle obraz namaloval. Zaujme mě pozoruhodná propracovanost. Nakloním se blíž zrovna v okamžiku, kdy se majordomus vrátí. Odkašle si a já se překvapeně otočím. Málem upustím křišťálového psa a ruku, v níž ho svírám, na poslední chvíli zastrčím za záda. „Lord Alexander za chvíli přijde. Následujte mě do salonu, prosím.“ „S potěšením počkám tady, děkuji vám,“ vyhrknu. Mírně se potím a skleněnou sošku mám stále za zády. Muž se tváří poněkud zmateně, jako by byl zvyklý, že hosté vždycky poslechnou, co jim nařídí, a takové porušení tradice neschvaluje, ale přikývne a odejde. Opět mě nechá samotnou. Jakmile zmizí z dohledu, znovu pátrám po vhodném místě pro psíka. Vydám se chodbou a lámu si hlavu, kde ho mohla Nina šlohnout, když vtom zaslechnu hlasy vedoucí vzrušenou debatu. Zpanikařím a postavím psa na nejbližší římsu. Rozhlížím se, odkud se hlasy linou. Velké dubové dveře na konci chodby zůstaly mírně pootevřené a do temné chodby jimi proudí proužek denního světla. Uvědomuji si, že bych se měla vydat nazpátek, ale zvědavost je silnější, a tak se plížím blíž, abych se podívala škvírou ve dveřích. Spatřím Alexandera, jak se sklání nad plány a mapami a neposlušné
99
o l i v i a
h o r r o x
•
b l á h o v í
s n í l c i
vlasy mu padají do očí a stíní polovinu obličeje, zatímco lordu Tremayneovi něco předkládá. „Kdybys mě vyslechl, otče, mohl bych ti pomoct. Máme na pozemcích naleziště kvalitního kaolínu,“ naléhá Alexander. „Stačí ho vytěžit a nebudeme muset žádné pozemky prodávat. Ochráníme tím nájemce půdy a o nic nepřijdeme.“ Lord Tremayne přijede na vozíku o něco blíž a bez valného zájmu se podívá na předložené materiály. Něco zavrčí, a soudě podle Alexanderova výrazu to není to, co chtěl syn slyšet. „Podívej se… Tady a tady jsou obrovská ložiska.“ Znovu ukáže na mapu. „Není to poblíž domu, tohoto kousku půdy se ani nedotkneme.“ „Nedovolím ti rozervat půdu, kterou si předáváme z generace na generaci, jenom proto, aby ses mohl věnovat svému koníčku, synu,“ odpoví přísně lord Tremayne a Alexander se zatváří zdrceně. „Otče, prosím… Není to žádný koníček. Snažím se pomoct,“ přesvědčuje ho přes zatnuté zuby. „Copak není dost špatné, že musíme připustit, aby o nedělích naším domem špacírovaly hordy turistů? Copak jsem už neodsouhlasil, že obětuji své osobní štěstí, abych rodině pomohl?“ Lord Tremayne se napřímí a nevraživě pohlédne na syna. „Co ty víš o obětování? Co víš o opravdovém zápasu? Neumíš si ani představit, co všechno jsem viděl a jaké věci jsem udělal, abych ochránil tuhle rodinu,“ zasyčí a Alexander poníženě skloní hlavu. „Jsi můj nejstarší syn,“ pokračuje. „Já a matka po tobě nechceme nic jiného než to, co se od tebe očekává. Jestli chceš poznat, jaké to je být nešťastný, tak běž bojovat za svou zemi, a pak se vrať domů ke třem rozmazleným, nevděčným dětem,“ oboří se na něho zlostně a přitočí se blíž k němu. Rozum mě naléhavě nabádá, abych se vrátila do vstupní haly, anebo šla do salonu, kam mě poslali, ale nedokážu se odtrhnout.
100
o l i v i a
h o r r o x
•
b l á h o v í
s n í l c i
„A kdo si myslíš, že udržoval tohle místo v chodu, když ses vrátil z války a nemohl jsi pracovat?“ opáčí rozvášněně Alexander a ze samého zoufalství mu ve tváři cuká sval. „Bylo mi jedenáct. Měl jsem studovat na Etonu jako všichni moji kamarádi, ale zůstal jsem tady. Dohlížel jsem na pachtýře, staral jsem se o matku, Rose a Henryho, a od té doby jsem se nezastavil. Možná jsem nebyl ve válce, ale i já jsem trpěl, otče.“ „Myslíš, že pro mě bylo snadné předat ti otěže?“ Hlas lorda Tremaynea se změní v pouhý šepot. „Podle mě jsi neměl ponětí, co se děje,“ vyštěkne na něho Alexander a pohlédne na otce s neskrývaným opovržením. Lord Tremayne chvíli mlčí, pak zareaguje s rychlostí blesku. Popadne Alexandera za límec košile a hrubě si ho přitáhne blíž, aby se jejich oči ocitly ve stejné úrovni. „Ty nestydatý fracku!“ vyštěkne a tvrdě ho udeří přes tvář. Neovládnu se, zalapám po dechu a uskočím do přítmí chodby. Alexander zachytí koutkem oka pohyb a zapíchne oči do mých. Drží se za tvář. Vyškubne se z otcova sevření a v obličeji se mu zračí směs zlosti a zahanbení. Zírám na něho jako očarovaná, neschopná se odvrátit, přestože to strašně moc chci, a jak se zdá, on má tentýž problém. Nakonec se mi podaří odtrhnout zrak a uteču z domu, co mi nohy stačí. Na nádvoří se několikrát zhluboka nadechnu. Točí se mi hlava. „Jsem v naprosté pohodě, a ať se stane cokoliv, dobře to dopadne,“ opakuji si pro sebe pomalu, ale nejsem to já, o koho mám obavy… Žaludek se mi svírá, když si vzpomenu na Alexandera, vždycky tak bezstarostného a se skvělým sebeovládáním, jak uvízl v tenatech otcovy zlosti. Vykročím přes dvůr a už se těším na dlouhou procházku domů, když vtom se rozlétnou vchodové dveře a Alexander seběhne po kamenných schodech. Míří ke mně, tmavé oči
Ukázka elektronické knihy