98
o l i v i a
h o r r o x
•
b l á h o v í
s n í l c i
„Oznámím Jeho lordstvu, že jste přišla,“ sdělí mi pochmurně Argus. „Než si s ním promluvím, můžete počkat tady.“ Nato odpluje chodbou a nechá mě o samotě, abych se mohla zbavit křišťálového psa. Vylovím ho z kabelky, vybalím ze šátku a po špičkách se kradu po ošlapaných dlaždicích, abych našla vhodné místo, kam ho postavit. Z obrazů ve zlatých rámech mě sledují oči dávno zesnulých pánů tohoto sídla. Všimnu si tmavých očí a Alexanderovy hranaté brady, stejně jako blond vlasů a dolíčků jeho sourozenců. Několikrát se opakují. Nad krbem visí rodinný portrét. Rose, Henry a Alexander na mě shlížejí s rukama položenýma na ramenou svých rodičů, a já si náhle připadám velmi maličká a bezvýznamná. Zajímalo by mě, kdo tenhle obraz namaloval. Zaujme mě pozoruhodná propracovanost. Nakloním se blíž zrovna v okamžiku, kdy se majordomus vrátí. Odkašle si a já se překvapeně otočím. Málem upustím křišťálového psa a ruku, v níž ho svírám, na poslední chvíli zastrčím za záda. „Lord Alexander za chvíli přijde. Následujte mě do salonu, prosím.“ „S potěšením počkám tady, děkuji vám,“ vyhrknu. Mírně se potím a skleněnou sošku mám stále za zády. Muž se tváří poněkud zmateně, jako by byl zvyklý, že hosté vždycky poslechnou, co jim nařídí, a takové porušení tradice neschvaluje, ale přikývne a odejde. Opět mě nechá samotnou. Jakmile zmizí z dohledu, znovu pátrám po vhodném místě pro psíka. Vydám se chodbou a lámu si hlavu, kde ho mohla Nina šlohnout, když vtom zaslechnu hlasy vedoucí vzrušenou debatu. Zpanikařím a postavím psa na nejbližší římsu. Rozhlížím se, odkud se hlasy linou. Velké dubové dveře na konci chodby zůstaly mírně pootevřené a do temné chodby jimi proudí proužek denního světla. Uvědomuji si, že bych se měla vydat nazpátek, ale zvědavost je silnější, a tak se plížím blíž, abych se podívala škvírou ve dveřích. Spatřím Alexandera, jak se sklání nad plány a mapami a neposlušné