HANA HINDRÁKOVÁ · OBCHODNÍCI S DĚTMI
„Já vím, že není, ale stejně si nedovedu představit, že bych obětoval tolik věcí kvůli cizímu dítěti. Ještě si pamatuju, jak to bylo tehdy náročné s Petrem. Všechno to vstávání, přebalování, hraní. V jednom kuse jsem byl nevyspalý. Pro vlastní dítě to člověk samozřejmě udělá rád, ale pro cizí? Co kdybychom ho adoptovali a já jsem potom zjistil, že to prostě nedokážu? Dítě to vycítí a bude tím trpět.“ I když Izabela považovala Danielovy argumenty za rozumné, do očí se jí tlačily slzy a cítila, jak křiví ústa ve snaze se nerozbrečet. Adopce pro ni byla poslední možností, jak se stát mámou. „Nezlob se, mrzí mě to.“ Daniel se ji pokusil obejmout, ale ona se mu vysmekla a vyběhla na zahradu. Sedla si na vychladlou zem, schoulená do klubíčka se opřela o kmen banánovníku a hlasitě se rozvzlykala.
Enugu, Nigérie Vzduch v pokoji byl těžký a dusný. Ibukun s Christianou seděly na svých matracích ponořené do ponurých myšlenek. Během posledních devíti měsíců se z nich staly přítelkyně a věděly o sobě téměř všechno. S blížícím se narozením jejich dětí jim přestávalo být do řeči. Zatímco Ibukun rezignovala, Christiana se snažila něco vymyslet. Obě už měly velká břicha a porod mohl přijít každým dnem. Podle útržků různých rozhovorů, které tu a tam zaslechly, jim postupně došlo, že se octly v rukou obchodníků s dětmi. Nyní již věděly, že je čeká stejný osud jako Abebi. 98