Svobodná (Ukázka, strana 99)

restaurace, kam jsme nesměly. Pak už zbývaly jenom samé otázky. Co čtou? Baví je Alenka v říši divů, Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema nebo O statečném Cibulkovi? Musí stejně jako my sbírat heřmánek, aby měly továrny z čeho vyrábět léčivé bylinné směsi? Předhánějí se v tom, kdo zná víc jmen řeckých bohů? Kdo si dokáže zapamatovat víc míst, kde se udály starověké římské bitvy? Berou si za vzor Spartaka?

Soutěží mezi sebou v matematické olympiádě? Touží do‑ být vesmír? Mají rádi baklavu?

Děti turistů mě zajímaly, občas jsem jim záviděla, ale taky mi jich často bylo líto. Nejvíc jsem je litovala prvního června na Den dětí, kdy mi rodiče dávali dárky a brali mě k moři na zmrzlinu a do lunaparku. Při té příležitosti jsem také dostávala roční předplatné několika dětských časopi‑ sů. Právě z nich jsem čerpala znalosti o životě dětí z celého světa. Časopis Hvězdičky byl určen dětem od šesti do osmi let a na Den dětí v něm vycházel komiks nazvaný „Prvního června u nás a u nich“. Na jedné straně byl vyobrazený tlu‑ stý kapitalista v bachratém cylindru, jak kupuje zmrzlinu svému tlustému synkovi. Na zemi u vchodu do cukrárny seděly dvě otrhané děti a vedle nich stálo: „Pro nás žádný první červen neexistuje.“ Na protilehlé straně vlály socialis‑ tické vlajky, šťastná dítka s náručemi plnými květin a dárků se držela rodičů za ruce a čekala před zmrzlinárnou, až na ně přijde řada. „Milujeme první červen,“ stálo v popisku.

Fronta byla velice krátká.

Koncem osmdesátých let jsem začala odebírat Horizont, časopis pro dospívající mládež. Na to, co se v něm psalo, jsem byla ještě malá, ale táta ho měl rád, jelikož obsahoval rubriku zaměřenou na matematické a fyzikální rébusy a pra‑ videlný sloupek věnovaný vědeckým a astronomickým ku‑ riozitám. Sem tam jsem mu musela připomenout, že časo‑ pis koupil pro mě a měl by mi ho půjčit. Horizont se často 98

zmiňoval i o dětech ze Západu; nikdy tak dopodrobna, aby se tím zodpověděly veškeré otázky o jejich životě, ale stačilo to, abychom si uvědomili, jak moc se od nás liší. Na rozdíl od nás žili ve světě rozděleném na bohaté a chudé, na bur‑ žoazii a proletáře, nadějné a beznadějné, svobodné a ome‑ zované. Některé děti byly privilegované, zvýhodněné, a stej‑ ně jako jejich buržoazní rodiče měly všechno, co chtěly.

Nikdy se však nedělily s těmi, které v životě takové štěstí nepotkalo a jejichž strádání přehlížely. Ostatní děti byly chudé, utiskované, často žily na ulici. Jejich ro­dičům každý měsíc chyběly peníze na zaplacení složenek, a tak děti mu‑ sely žebrat o jídlo po restauracích a nádražích, nemohly chodit pravidelně do školy, protože musely pracovat, těžit diamanty v dolech a přežívat v chudinských čtvrtích. Časo‑ pis pravidelně otiskoval i reportáže o osudech dětí z Afriky nebo Jižní Ameriky a recenze knih o segregaci černošských dětí ve Spojených státech a o apartheidu.

Věděli jsme, že s těmi nebohými dětmi, které kapitalisti ponižovali a utlačovali, se nikdy nesetkáme, protože nikdy nebudou moct cestovat. Soucítili jsme s jejich svízelnou si‑ tuací, aniž jsme si uvědomovali, že vlastně jejich osud sdílí‑ me. Věděli jsme, že vycestovat do zahraničí je složité, jelikož jsme obklopeni nepřáteli. Naše dovolené navíc financovala komunistická strana. Mohli jsme doufat, že jednoho dne bude mít strana takovou moc, že porazí všechny naše ne‑ přátele a všem občanům naší země zaplatí dovolenou v ci‑ zině. Tak jako tak už to lepší být nemohlo. Oni neměli nic.

My jsme věděli, že nemáme všechno. Ale měli jsme toho dost, všichni jsme měli to samé, a hlavně to nejdůležitější: opravdovou svobodu.

Občani kapitalistických zemí tvrdili, že jsou svobodní a že jsou si všichni rovni, ale to byla čistá teorie, protože ve skutečnosti mohli dostupných práv užívat jenom bohatí.

99

Kapitalisti zbohatli rozkrádáním půdy, drancováním přírody po celém světě a prodáváním černochů do otroctví. „Vzpo‑ mínáte si na Černého chlapce?“ zeptala se soudružka uči­ telka Nora, když jsme ve škole četli autobiografii Richarda Wrighta. „V buržoazní diktatuře nebude chudý černoch nikdy svobodný. Vždycky po něm půjde policie. Vždycky ho zákony znevýhodní.“ My měli svobodu pro všechny, nejen pro vykořisťovate‑ le. Nepracovali jsme pro kapitalisty, ale pro sebe, a plody naší práce jsme sdíleli. Neznali jsme chamtivost a nemuseli nikomu nic závidět. Stát uspokojoval potřeby každého je‑ dince a komunistická strana nám pomáhala rozvíjet naše talenty. V případě, že byl člověk mimořádně nadaný na ma‑ tematiku, tanec, poezii či cokoliv jiného, mohl se obrátit na Dům pionýrů a mládeže, přihlásit se do vědeckého krouž‑ ku, taneční skupiny nebo literárního klubu a své vlohy tu rozvíjet. „Představte si, že kdyby vaši rodiče žili v kapitalismu, museli by za tohle všechno platit,“ říkala soudružka učitel‑ ka Nora. „Lidi dřou jako koně a kapitalista jim ani nedá, co si zaslouží, protože jak jinak by zbohatl? Což znamená, že částečně pracují zadarmo, jako otroci ve starověkém Římě.

Za zbytek pracovní doby berou plat, a pokud chtějí rozvíjet talent svých dětí, musí jim platit soukromé hodiny, což si pochopitelně nemůžou dovolit. Co je tohle za svobodu?“ Ovšem turisti si mohli dovolit, co chtěli. Všechno po‑ třebné si mohli pořídit ve „valutovém“ obchodě, kde se dalo platit pouze cizí měnou. Ve valutovém obchodě se plni­ly sny. I když to — podle soudružky učitelky — nebyly žádné sny, ale pouhé kapitalistické touhy. Valutový obchod se na‑ cházel hned vedle Muzea hrdinů odboje. S Elonou jsme tam nakoukly během každé školní exkurze do muzea: 11. ledna na výročí založení Albánské lidové republiky, 10. února při 100

Ukázka elektronické knihy