se jim všem v ledovém vzduchu namáhají plíce, jak Con nelly sotva ovládá vztek při manipulaci s popruhy a jak psi přidušeně funí ve snaze vyhrabat si ve sněhu pelech. A také poslouchal Atkovo vzdálené volání, rozlévající se z pukliny jako krev. „Nemůžu uvěřit, že ten pes je pořád naživu,“ poznamenal Bishop, když zkoušel přenášet na kotník váhu. Stáhl se mu obličej a posadil se na bednu. „Je to nezmar k pohledání.“ Garner si vybavil Elizabetinu tvář, jak se křiví bolestí a odhodláním, zatímco on bojoval ve válce kdesi na druhé straně oceánu. Bála se i ona, když visela nad svou vlastní temnou roklí? Dovolávala se ho? „Pojďte mi pomoct s tímhle stanem,“ zavolal Garner. Odpojili se od hlavní expedice, aby Fabera dopravili do jednoho ze zásobovacích skladišť na Rossově šelfovém ledovci, kde by se o něj Garner mohl lépe postarat. Tam na zbytek výpravy hodlali počkat, což docela vyhovovalo Garnerovi, ale dožíralo Bishopa a Connellyho, kteří při pobytu v Antarktidě měli větší ambice. Polární noci měly přijít až za měsíc, ale pokud zde hodlali při opravách tábořit, budou potřebovat stany, aby akumulovali teplo. Když začali zatloukat kolíky do permafrostu, přišel k nim Connelly. Netečným zrakem sklouzl po Faberovi, stále připoutanému k dřevěné konstrukci a uvězněnému v morfinovém snu. Zadíval se na Bishopův kotník a zeptal se ho, jak na tom je. „Půjde to,“ odpověděl Bishop. „Není na výběr. Co psi?“ „Budeme muset začít přemýšlet, bez čeho se obejdeme,“ řekl Connelly. „Něco tu musíme nechat.“ „Ubyl nám jenom jeden pes,“ namítl Bishop. „Nahradit ho zas nebude tak těžké.“
98
„Ubyli nám dva. Fenka, co běhá za Atkou, si zlomila přední nohu.“ Otevřel jednu z brašen přivázaných k zadním saním a vytáhl armádní revolver. „Takže bych se opravdu podíval, co můžem postrádat. Já se o ni půjdu postarat.“ Vrhl pohrdavý pohled na Garnera. „Bez obav, o tohle tě žádat nebudu.“ Garner přihlížel, jak Connelly přistoupil ke zraněné fence, která ležela ve sněhu stranou od ostatních. Olizovala si zlomenou nohu jako posedlá. Když nad ní Connelly stanul, vzhlédla k němu a chabě zavrtěla ocasem. Connelly na ni namířil revolver a prostřelil jí hlavu. Výstřel zazněl jako ploché, bezvýznamné lupnutí, které rázem pozřela nekonečnost otevřené pláně. Garner se odvrátil. Emoce se v něm vzdouvaly s překvapující intenzitou, která ho naprosto vykolejila. Bishop se s ním střetl pohledem a věnoval mu posmutnělý úsměv. „Den blbec,“ utrousil. Atka nepřestával kňučet. Garner ležel, ale nespal, jen hleděl na napnutou celtu, která se nad ním hladce prostírala jako vnitřek vajíčka. Faber sténal, dovolával se nějaké horečné chiméry. Garner mu skoro záviděl. Ne zranění — ošklivou otevřenou zlomeninu stehenní kosti, důsledek špatného došlápnutí na led, když vyšel z okruhu stanů, aby se vymočil —, ale líbeznou bezstarostnost morfinového spánku. Ve Francii za války poznal spoustu doktorů, kteří tuhle látku brali, aby zahnali noční běsy. Také viděl, jak vypadá zběsilá agonie po vysazení opiátu. Tu zažít rozhodně netoužil, ale vábení morfinu přesto vnímal. Cítil ho za války, kdy se posiloval myšlenkami na Elizabeth. A cítil ho i teď — a ještě silněji —, když se jimi posilovat nemohl.
99
Elizabeth padla za oběť největšímu kosmickému žertu všech dob, chřipce, která se světem prohnala na jaře a v létě roku 1918, jako by krvavá jatka v zákopech nebyla dostatečným důkazem toho, jak velice lidstvo upadlo v nemilost u Boha. Tak to Elizabeth nazvala v posledním dopise, který od ní kdy dostal: Boží rozsudek nad světem, který se dočista zbláznil. Garner tou dobou nad Bohem už zlomil hůl: odložil bibli, kterou mu Elizabeth vnutila po týdnu v polní nemocnici, neboť pochopil, že její ubohé lži mu tváří v tvář takové hrůze nedokážou poskytnout sebemenší útěchu. Nedokázaly to tehdy a ani později, když se vrátil domů a stanul nad Elizabetiným němým a bezútěšným hrobem. Krátce poté přijal McReadyho nabídku, aby se přidal k jejich expedici, a ačkoli bibli přece jen ještě uložil mezi sbalené věci, za celou dobu ji ani jednou neotevřel a nehodlal ji otevřít ani tady, když nemohl usnout vedle muže, který možná přijde o život jen proto, že si musel odskočit — což byl další úžasný kosmický žert — na místě tak ďábelském a opuštěném, že by se na něm neuchytil ani Elizabetin slavný Bůh. Na takovém místě žádný Bůh být nemohl. Tady mělo místo pouze neúprosné ječení větru škubajícího za tenkou celtovinu a vytí psa v předsmrtné agonii. Pouze prázdnota a nepoddajná porcelánová klenba polární oblohy. Garner se posadil a ztěžka oddechoval. Faber si něco mumlal pod vousy. Garner se nad zraněného muže naklonil a do nosu mu zavanul pach horečky. Odmetl Faberovi vlasy z čela a zadíval se mu na nohu, která se v těsné nohavici z tulení kůže nadouvala jako klobása. Garner si nechtěl představovat, co by mohl vidět, kdyby střívko téhle klobásy nařízl: vazkou žumpu samotné rány,
100 Ukázka elektronické knihy