se jim všem v ledovém vzduchu namáhají plíce, jak Con nelly sotva ovládá vztek při manipulaci s popruhy a jak psi přidušeně funí ve snaze vyhrabat si ve sněhu pelech. A také poslouchal Atkovo vzdálené volání, rozlévající se z pukliny jako krev. „Nemůžu uvěřit, že ten pes je pořád naživu,“ poznamenal Bishop, když zkoušel přenášet na kotník váhu. Stáhl se mu obličej a posadil se na bednu. „Je to nezmar k pohledání.“ Garner si vybavil Elizabetinu tvář, jak se křiví bolestí a odhodláním, zatímco on bojoval ve válce kdesi na druhé straně oceánu. Bála se i ona, když visela nad svou vlastní temnou roklí? Dovolávala se ho? „Pojďte mi pomoct s tímhle stanem,“ zavolal Garner. Odpojili se od hlavní expedice, aby Fabera dopravili do jednoho ze zásobovacích skladišť na Rossově šelfovém ledovci, kde by se o něj Garner mohl lépe postarat. Tam na zbytek výpravy hodlali počkat, což docela vyhovovalo Garnerovi, ale dožíralo Bishopa a Connellyho, kteří při pobytu v Antarktidě měli větší ambice. Polární noci měly přijít až za měsíc, ale pokud zde hodlali při opravách tábořit, budou potřebovat stany, aby akumulovali teplo. Když začali zatloukat kolíky do permafrostu, přišel k nim Connelly. Netečným zrakem sklouzl po Faberovi, stále připoutanému k dřevěné konstrukci a uvězněnému v morfinovém snu. Zadíval se na Bishopův kotník a zeptal se ho, jak na tom je. „Půjde to,“ odpověděl Bishop. „Není na výběr. Co psi?“ „Budeme muset začít přemýšlet, bez čeho se obejdeme,“ řekl Connelly. „Něco tu musíme nechat.“ „Ubyl nám jenom jeden pes,“ namítl Bishop. „Nahradit ho zas nebude tak těžké.“
98