ODHA L E NÍ M A R IE M AGDA L E NY
v tom smyslu, že je to skutečně moudrost, kterou potřebuji, pak to všechno ke mně přišlo bez námahy. Největší překážkou pro mě bylo uvěřit, že to všechno může být tak jednoduché. Požádat o to, co potřebuji, a přijmout to zevnitř. Což také znamená, že mou největší překážkou bylo uvěřit, že mohu být někdy tak mocná. Strom mi byl důvěrný jako náboženství, které existovalo před náboženstvím; jako původní šablona, na níž jsou založena všechna náboženství. Věděla jsem, jak to funguje. Nic se mi nezdálo cizí. Během této poslední vize, při níž mě šamanka podporovala, jsem přitiskla ruce na zteřelou kůru a cítila jsem, že mám sestoupit. Následovala jsem kořeny, dokud jsem neměla pocit, jako by se změnil vzduch, stejně jako tlak v kabině v letadle měnícím výšku. Byla jsem ponořena do něčeho, co mi připadalo jako jiná říše nebo vědomí, než ve kterém jsem byla ještě před chvílí. Stála jsem v jeskyni. Byla taková ta zima, která se vkrádá pod kůži. Stěny jeskyně se leskly a byly vlhké. V dálce jsem slyšela kapající zvuk. Ozýval se někde hlouběji, než kde jsem stála. Měla jsem pocit, že jeskyně je nekonečná. Jako by nepřestávala klesat dolů. Ještě výš a ještě dál. V této vizi jsem věděla, že jsem se dostala do podsvětí. A měla jsem v úmyslu setkat se s medicínou nebo poselstvím, které se mnou v tu chvíli bylo nejvíce v souladu. Mělo to co do činění s mým srdcem. Cítila jsem, že jsem předurčena a odhodlána najít právě ten kousek sebe nebo tu přítomnost. Poté jsem najednou ucítila závan vzduchu, způsob, jakým vás vítr zaskočí, když někdo v přeplněné restauraci otevře dveře. Otočila jsem se směrem, odkud zřejmě pocházel, a v tu chvíli jsem vešla dovnitř. Tady už mi nestačí slova. Ale vím, že pokud mám tento příběh vyprávět kompletně, budu se muset snažit pokračovat v psaní, 98
Če r ve n á n i t
dokonce i tam, kde slova končí, za bodem, kdy se zdá, že slova ztrácejí svůj význam. Vešel dovnitř a hned jsme se poznali. Toto je však část, která je jako snová, protože stejně jako sen ve skutečnosti nedává smysl. Píšu „vešel“, a přesto bych nedokázala popsat, jak vůbec vypadal. Protože se zdálo, že rozpoznání proběhlo pomocí schopnosti přesnější než zrak. „On“ se nezdál být oddělený ode mě. Potom jsme zápasili, ale ne doopravdy. (Jako ve snu.) Jen jsme se na sebe dívali. Ale bylo to, jako bychom se váleli jako vyšinuté fretky, které se smějí a explodují se světlem. Líbali jsme se, ale nebylo to jako líbání, jaké jsem dosud zažila (ve skutečném životě). Bylo to jako splynutí, bylo to, jako by každý polibek byl návratem k tomu, co je pravda, k tomu nejpravdivějšímu ze všeho. Byla to radost, která ve mně vždy existovala. Byla to zkušenost cítit se milovaná. Milovaná zevnitř. Byla to ochutnávka, byť kraťounká, toho, jaké to je, když už nejsem nepřítomna, když žádná moje část nechybí. Když jsem vzdávala vděčnost a začala lézt po kořenech stromu světa, věděla jsem, že tato zkušenost neboli vize, kterou jsem právě měla, byla tou nejhlubší medicínou, jakou jsem kdy dostala. Kráčela jsem polem zpátky do místnosti, zpátky na své místo vsedě před šamankou. Než jsem otevřela oči, požádala mě, abych se podívala, jestli jsem si z této vize něco nepřinesla. Svou představivostí neboli zrakem srdce jsem viděla, že jsme oba měli kolem zápěstí uvázanou rudou šňůrku. Když jsem to uviděla, zaplavily mě emoce. Připadalo mi, jako bych viděla to, co tam vždycky bylo, co jsme si navzájem daly na zápěstí příliš dávno, než aby to mysl dokázala pochopit. Obě jsme se zhluboka nadechly. Věděla jsem, že vize je kompletní. Otevřela jsem oči a uviděla šamančiny nádherné hnědé oči, 99
ODHA L E NÍ M A R IE M AGDA L E NY
ve světle široce otevřené. Zírala na mě. Měla jsem pocit, jako by moje oči hořely od vší lásky, která jimi proudila. Nato se šamanka rozplakala. A zeptala se, upřímně šokovaná a rozrušená: „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ Zmateně jsem se na ni podívala a čekala, až mi řekne víc. Ale neudělala to. „Neřekla co?“ zeptala jsem se jí. „Červená nit,“ řekla, když se ke mně natáhla prostorem mezi námi a vzala mě do náruče. Nadechla jsem se. Zapomínám tolik, tolik podrobností o lidech, které miluji, kteří vstoupili do mého života a odešli z něj. Moje paměť se zdá být čistě čichová. V tu chvíli jsem věděla, že když se dostatečně zhluboka nadechnu, nikdy na ni nezapomenu. Její dlouhé dredy voněly jako kadidlo a geránium. Doteď na ni myslím, když ucítím tuto vůni. Aniž bych viděla ty tmavě hnědé velikánské oči, rozzářené přítomností, která není úplně z tohoto světa. Věděla jsem, že se jí nemám ptát, proč pro ni ta červená nit tolik znamená. Předstírala jsem, že rozumím, i když jsem to tak úplně nepochopila. Věděla jsem, že se budu muset vžít do důvodu, proč jí červená nit signalizovala něco o tom, kdo jsem. O tom, kdo jsme. „Vzpomínám si na tebe,“ pronesla s větší láskou v hlase, než jsem vůbec dokázala unést. „Vzpomínám si na tebe.“
100 Ukázka elektronické knihy