ODHA L E NÍ M A R IE M AGDA L E NY
v tom smyslu, že je to skutečně moudrost, kterou potřebuji, pak to všechno ke mně přišlo bez námahy. Největší překážkou pro mě bylo uvěřit, že to všechno může být tak jednoduché. Požádat o to, co potřebuji, a přijmout to zevnitř. Což také znamená, že mou největší překážkou bylo uvěřit, že mohu být někdy tak mocná. Strom mi byl důvěrný jako náboženství, které existovalo před náboženstvím; jako původní šablona, na níž jsou založena všechna náboženství. Věděla jsem, jak to funguje. Nic se mi nezdálo cizí. Během této poslední vize, při níž mě šamanka podporovala, jsem přitiskla ruce na zteřelou kůru a cítila jsem, že mám sestoupit. Následovala jsem kořeny, dokud jsem neměla pocit, jako by se změnil vzduch, stejně jako tlak v kabině v letadle měnícím výšku. Byla jsem ponořena do něčeho, co mi připadalo jako jiná říše nebo vědomí, než ve kterém jsem byla ještě před chvílí. Stála jsem v jeskyni. Byla taková ta zima, která se vkrádá pod kůži. Stěny jeskyně se leskly a byly vlhké. V dálce jsem slyšela kapající zvuk. Ozýval se někde hlouběji, než kde jsem stála. Měla jsem pocit, že jeskyně je nekonečná. Jako by nepřestávala klesat dolů. Ještě výš a ještě dál. V této vizi jsem věděla, že jsem se dostala do podsvětí. A měla jsem v úmyslu setkat se s medicínou nebo poselstvím, které se mnou v tu chvíli bylo nejvíce v souladu. Mělo to co do činění s mým srdcem. Cítila jsem, že jsem předurčena a odhodlána najít právě ten kousek sebe nebo tu přítomnost. Poté jsem najednou ucítila závan vzduchu, způsob, jakým vás vítr zaskočí, když někdo v přeplněné restauraci otevře dveře. Otočila jsem se směrem, odkud zřejmě pocházel, a v tu chvíli jsem vešla dovnitř. Tady už mi nestačí slova. Ale vím, že pokud mám tento příběh vyprávět kompletně, budu se muset snažit pokračovat v psaní, 98