Louise Allenová
„Domnívám se, že i ty nosíš v srdci nějaké tajemství. Nemám pravdu?“ „Já?“ vyjekla Lucy. „Lorda Burnhama.“ „Dobrý Bože, to ne. Jemu se mě prostě jen zželelo, když jsem zůstala opuštěná v Londýně. Je to známý mého otce,“ vysvětlovala Lucy, jako by se nechumelilo, i když měla sevřené srdce. „To je celé.“ „Vážně?“ Lizzie byla evidentně zklamaná. „Ale vy dva si často vyměňujete pohledy. A on si tě prohlíží, když se nedíváš. Mně se to zdá romantické.“ Cože? „Mohu tě ubezpečit, že mezi námi žádný takový cit není,“ prohlásila Lucy a snažila se, aby to vyznělo udiveně. „Jsem přesvědčená, že až se vrátíme do Londýna, bude otci hlásit, jak tady náš pobyt probíhal. Já nejsem zvyklá pohybovat se v tak vybrané společnosti a domnívám se, že on za mě cítí zodpovědnost, a proto mě neustále sleduje. Ale že by v tom bylo něco romantického? Hrabě opravdu není muž, na něhož by mohla pomýšlet dcera venkovského šlechtice, to mi věř.“ Bude slečně Gainfordové takové vysvětlení stačit? Ale ten polibek. A před chvílí jeho výraz plný pochopení v Modrém salónku… „To je mi líto. Myslím, že díky tomu, že jsem sama zamilovaná, si přeji, aby byli zamilovaní i všichni ostatní,“ prohlásila Lizzie a sama sobě se zasmála. „To je od tebe šlechetné.“ Lucy se přinutila vyloudit na rtech úsměv a vstala. „Už tě nechám, aby ses mohla věnovat svému romantickému rozjímání.“ V půlce trávníku si uvědomila, kam vlastně kráčí: najít Maxe. Bylo to bláznivé… Ale na druhou stranu, měla by mu oznámit, co zjistila, a jak pokračuje 98
V kompromitující situaci
pátrání. Pokud nebyl pan Doncaster zkušený podvodník, bylo vysoce nepravděpodobné, že by právě on byl mužem Sophiina srdce. Takže další jméno, které si mohou škrtnout. Okno do Modrého salónku bylo stále otevřené. Neváhala a prolezla jím zpátky dovnitř. Než se stihla narovnat a upravit si sukně, otevřely se dveře. Lucy klečela ve výklenku a myslela jen na to, aby nový příchozí na první pohled nepoznal, že má před sebou podivínku, co leze oknem ven a zase zpět. Host ale nezamířil za paraván. „Tady jsi, Maxi. Hledám tě všude. Ty se opravdu dokážeš dobře zašít.“ Byla to Sophie a Max zjevně seděl na druhé straně paravánu. Lucy měla dvě možnosti. Buď mohla zase neslyšně vylézt z okna ven, anebo sedět uvnitř a doufat, že Sophie zůstane, kde je, a neobjeví ji o samotě s lordem Burnhamem. To by bylo značně kompromitující. „Kdybych byl tušil, že po mě tak naléhavě toužíš, má drahá, vůbec bych se z jídelny nevzdaloval,“ zamumlal Max. „Nebuď tak nepříjemný,“ odpověděla Sophie docela přátelským hlasem. „Jen bych potřebovala, abys mi ofrankoval několik dopisů.“ „Nechápu, proč bych pro tebe měl něco dělat, když bych ti nejraději nechal sbalit věci a poslal tě okamžitě za matkou do Bathu. Vybavil bych tě dvěma statnými sloužícími a tou nejkyselejší gardedámou, jakou bych dokázal sehnat.“ „Proč jsi takový, Maxi? Nevím, co jsi čekal, když jsi mě v podstatě zamkl v domě a odepřel mi tak nevinné potěšení, jakým je domácí večírek?“ Sophiin nevlastní bratr moudře neodpovídal. 99
Louise Allenová
„Přines mi ty dopisy a já ti je ofrankuji, jakmile si dočtu Timesy.“ Zdálo se, že Sophie nebyla s vývojem rozhovoru úplně spokojená. Zřejmě očekávala podnětnější hádku. Lucy slyšela, jak přechází po pokoji sem a tam a sukně jí divoce šustily. Ten zvuk se prolínal obracením stránek v novinách a Lucy napadlo, jestli by se jí nepodařilo nepozorovaně po špičkách vyklouznout ze salónku ven? Nemohla se však zbavit dojmu, že Sophie chodí blízko dveří. Proto se schoulila do výklenku a téměř nadskočila, když Sophie znovu promluvila. „A ty bys ses také nemusel chovat tak povýšeně a dávat najevo své postavení, Maxi. Klidně si sem přivezeš svou nejnovější milenku. Působí mile, to uznávám, ale nějak neodpovídá tvým obvyklým nárokům. Kromě toho, vždy jsem se domnívala, že tvé přítelkyně byly výhradně vdané dámy nebo vdovy a nikoli staré panny.“ „Slečna Marshová není moje milenka.“ Bylo slyšet, jak Max důrazně složil noviny. „Je to mladá dáma, která se ocitla v nesnázích a já jsem udělal, co se v takové situaci slušelo. Navíc mě rozptylovalo pomyšlení na to, co jsi provedla ty, když jsi utekla z domu jako neposlušná školačka.“ Sophie cosi zamumlala a pak řekla: „Měla jsem to vědět. Ona není ani hezká, viď? Ty máš přece vždy krásné milenky, alespoň mi to někdo říkal. A pak ty její ruce, chudinka. Ale přesto musím uznat, že je opravdu zábavná.“ „Sophie, někdy si říkám, že by bylo nejlepší, kdybych se oženil s dámou, která by měla železnou vůli a lpěla by na dodržování všech pravidel slušného chování. Taková by tě snad dokázala naučit, jak se máš jako mladá dáma chovat.“ 100 Ukázka elektronické knihy