Louise Allenová
„Domnívám se, že i ty nosíš v srdci nějaké tajemství. Nemám pravdu?“ „Já?“ vyjekla Lucy. „Lorda Burnhama.“ „Dobrý Bože, to ne. Jemu se mě prostě jen zželelo, když jsem zůstala opuštěná v Londýně. Je to známý mého otce,“ vysvětlovala Lucy, jako by se nechumelilo, i když měla sevřené srdce. „To je celé.“ „Vážně?“ Lizzie byla evidentně zklamaná. „Ale vy dva si často vyměňujete pohledy. A on si tě prohlíží, když se nedíváš. Mně se to zdá romantické.“ Cože? „Mohu tě ubezpečit, že mezi námi žádný takový cit není,“ prohlásila Lucy a snažila se, aby to vyznělo udiveně. „Jsem přesvědčená, že až se vrátíme do Londýna, bude otci hlásit, jak tady náš pobyt probíhal. Já nejsem zvyklá pohybovat se v tak vybrané společnosti a domnívám se, že on za mě cítí zodpovědnost, a proto mě neustále sleduje. Ale že by v tom bylo něco romantického? Hrabě opravdu není muž, na něhož by mohla pomýšlet dcera venkovského šlechtice, to mi věř.“ Bude slečně Gainfordové takové vysvětlení stačit? Ale ten polibek. A před chvílí jeho výraz plný pochopení v Modrém salónku… „To je mi líto. Myslím, že díky tomu, že jsem sama zamilovaná, si přeji, aby byli zamilovaní i všichni ostatní,“ prohlásila Lizzie a sama sobě se zasmála. „To je od tebe šlechetné.“ Lucy se přinutila vyloudit na rtech úsměv a vstala. „Už tě nechám, aby ses mohla věnovat svému romantickému rozjímání.“ V půlce trávníku si uvědomila, kam vlastně kráčí: najít Maxe. Bylo to bláznivé… Ale na druhou stranu, měla by mu oznámit, co zjistila, a jak pokračuje 98