Carol Marinelliová
I přes její vzdorovitý a naštvaný dětský postoj věděl, jak moc je rozrušená. „Vedení školy zuřilo a další hodiny mi zakázalo.“ „Takže tě odmítli naučit tu jedinou věc, která by tě zachránila?“ „Asi jo… Každopádně na tom nezáleží. Brzy jsem přešla na jinou školu.“ Sklopila pohled ke Costovi. „Kdo naučil plavat tebe?“ „Já nevím.“ Costa pokrčil rameny. „Prostě jsem plaval…“ Mary se zamračila. „S Galenem jsme chodívali každé ráno a pokaždé jsme plavali o něco dál.“ „Galen je tvůj přítel?“ ověřovala si, protože už to jméno slyšela od Kristiny. „Ne tak úplně. Nějaký čas jsme spolu chodili do školy a pak jsme sloužili v armádě. Teď máme společné kanceláře a já neustále poslouchám, že nemám zneužívat jeho asistentku.“ „To zní jako přítel.“ „Možná,“ souhlasil. „Ve škole jsme mu říkávali rompót neboli robot.“ „To od vás bylo ošklivé.“ „Ne, byl to kompliment. Je vážně skvělý.“ Usmál se a vypadalo to, že se chystá vylézt z vody, ale pak si všiml, jak se Mary toužebně dívá na hladinu. „Žádné bezhlavé skákání do vody,“ zažertoval a nabídl jí ruku. Namlouvala si, že za tím nebyl absolutně žádný skrytý motiv. Pro Costu byl bazén určený k plavání a bylo jasné, že ho voda uvolňuje. A tak Mary přijala jeho pozvání a sklouzla do vody. „Neměli bychom se přesunout do mělčí části?“ zeptala se. Tam, kde Costa stál, Mary se jen marně pokoušela dosáhnout špičkami na dno. „Žádná tady není,“ řekl. „Tohle bylo frigidarium. Lidé sem chodili po pobytu v teplejších bazénech.“ 98