QU IL POV É
„Jsem Dhikilo,“ řekla Dhikilo, ale než mohla představit Paní Robinsonovou, všichni Quilpové sebou trhli, roztřásli se a zaúpěli, jako by utrpěli elektrický šok. „To zlé písmeno!“ postěžoval si jeden a přitiskl si ruce na uši tak instinktivně, že mu málem upadlo kopí. „Nevyslovuj to zlé písmeno, nebo tě zabijeme rychleji!“ „Já... se budu snažit,“ slíbila Dhikilo a vyvolala tím mezi trpaslíky další záchvat třasu, úpění a trhání sebou. „Omlouvám se!“ pospíšila si Dhikilo. „Fakt!“ Na chvilku se zamyslela se. „Jmenuji se... slečna Bentleyová. Moje kama... moje... é... společnice je Paní Robinsonová. Máme děsnou žízeň a –“ Následovala další vlna úpění. Jeden trpaslík píchl kopím do vzduchu hned u Dhikiliných prsou, tak blízko, že jí srdíčko začalo bít jako splašené ze strachu, že ji rozřízne vejpůl jako rajče. Dhikilo přemýšlela jak o závod. Nesmí používat žádná D! Ale mluvit bez D je ďábelsky nesnadné. Nesnadné? Přímo radikální. Ne, v tomhle je taky D. „Máme velkou žízeň,“ řekla pomalu, aby získala čas proklepnout si každé písmeno, které se jí dostane na jazyk. „Také nám kručí v bříšku. Myslely jsme si, že byste nám třeba mohli poskytnout nějaké... é...“ Chvíli si lámala hlavu. „Potraviny.“ Nejbližší Quilp se tvářil nešťastně i naštvaně. Obličej měl celý zjizvený a skvrnitý a většina vlasů mu vypadala, až zbylo jen pár hrubých chomáčů. „Nemáme potraviny,“ opáčil. „Srazilo nás na kolena prokletí současné éry. V hluboké minulosti, než přišla Velká pohroma, jsme se cpali ostošest a těšili se z hojnosti. Teď nemáme živiny. Zbaštili jsme 106
všechny slepice. Zbaštili jsme všechny krávy. Zbaštili jsme všechny ovce. Zbaštili jsme všechny kočky. Zbaštili jsme veškeré ovoce. Zbaštili jsme veškerou zeleninu. Zbaštili jsme i květiny. Jen co v létě naroste tráva, uvaříme z ní polévku. V zimě vaříme rýži, hrstičku na Quilpa. Nemluv s námi o potravinách, slečno. Nevíš, co je to utáhnout si opasek.“ „To je hrozné,“ řekla Dhikilo. „Je mi to moc líto.“ „Tvá lítost je pro kočku,“ odsekl trpaslík. „Chceme víc než tvou lítost.“ Další Quilp netrpělivě zavrčel a sevřel kopí v pěsti, v níž mu chybělo několik prstů. „Mluvení je ztráta energie. Přišel čas činů. Čas zabíjet.“ Dhikilo pohlédla úkosem na Paní Robinsonovou. Sfinga pomalu otáčela hlavou zleva doprava, srst měla zježenou a neklidně mávala hadím ocasem. Dhikilo poznala, že provádí jakousi mentální aritmetiku: počítá, kolik Quilpů dokáže sundat, než ji ostatní napadnou společně zezadu a ubodají ji. Sfinga byla jen jedna a Quilpů čtrnáct, a ať člověk počítal, kolikrát chtěl, odpověď nebyla o nic optimističtější. „Prosím... ehm... nezabíjejte nás,“ naléhala Dhikilo. Chtěla říct: „Když by se naše role prohodily, taky by se vám nelíbilo, kdyby vás zabili,“ ale ať dumala jak dumala, nenapadalo ji, jak to říct bez D. „To není fér,“ argumentovala. „Vy jste nás ne- Ehm... Neproběhl vůbec proces.“ „Jistě,“ připustil jednooký Quilp, který doposud nepromluvil. „Nejprve proces, pak zabití, to je zákon.“ „Tak jo,“ řekl první Quilp. Zhluboka se nadechl a zapátral po inspiraci. „Tímto zahajuji proces s přítomnými cizinci. Proces začne za tři vteřiny. Raz – raz – tři. Vetřely jste se na území naší vesnice. Naše vesnice je legitimní. To znamená, že máme spoustu zákonů. Mimo jiné i ten, v němž se píše, že vniknout na cizí pozemek je porušení zákona. Takže jste vinni. Za to je stanoven trest, že vás zabijeme. Takže vás zabijeme. Amen.“ Rozhlédl se na své spoluobčany. „Co vy na to?“ Ozvalo se všeobecné mručení na znamení obdivu a souhlasu. „Zabijme zprvu to mlčenlivé zvíře,“ navrhl ten Quilp, kterému chybělo pár prstů. „Hoďme pár kopí, aby se skácelo, a pak –“ 107
„Počkat!“ zarazila ho Dhikilo. „Jestli jsme odsouz- Promiňte! ... ehm... Jestli jsme provinilí zajatci, které musíte zabít, měli bychom do- ehm... zákon praví, že máme právo na závěrečnou večeři.“ „Závěrečnou večeři?“ ušklíbl se jeden Quilp. „Vy nás musíte mít za úplné imbecily.“ „Ne, to si nevymyslely,“ vložil se do toho další Quilp. „Vzpomínám si, že jsem o tom už slyšel. Za starobylých časů, než přišla Velká Pohroma. Závěrečná večeře, teprve pak poprava, ano. Velmi zákonné.“ První Quilp si podrážděně povzdychl. „Tak ať mají rýži.“ „Pár misek rýže, už se nesou!“ řekl další Quilp a odvrátil se. „Počkat!“ ozvala se Dhikilo. „K závěrečné večeři má být to, oč si vězni sami řeknou. Jejich oblíbené pochoutky.“ „To nemyslíš vážně,“ opáčil první Quilp. Ale jeho bratr řekl: „Ne, ani to si nevymyslela. Vzpomínám si, že jsem o tom slyšel za starých časů. Jejich oblíbené potraviny, ano. Pak poprava.“ Quilpové začali přikyvovat a mumlat: „To je fér.“ „Už nám skoro nic nezbylo!“ ohradil se první Quilp a zamračil se rovnou na Dhikilo. „Nemůžeš mít svou oblíbenou pochoutku!“ „Ale... ehm...“ namítla Dhikilo, „přece ani nevíš, co jsem si oblíbila za pochoutku.“ „Tak zaprvé, nemůžeš mít plechovku s houbami!“ odsekl Quilp. „Ty jsou na únor!“ „Samozřejmě,“ přikývla Dhikilo. „Houby po tobě nechci. Ty jsou na únor.“ Několik Quilpů, kteří ještě nepromluvili, přikývlo na souhlas a zadívalo se na Dhikilo s novou úctou, jako by na ně udělalo dojem, jak dobře chápe význam hub. Dhikilo si začínala uvědomovat, že ačkoli jsou tito trpasličí tvorové velmi nebezpeční, jsou také velmi, velmi hloupí. Sotva si pamatovali, co se řeklo před pár vteřinami. „Můžeme se kouknout, co máte?“ zeptala se Dhikilo. „Prosím?“ Quilpové si mezi sebou minutku šeptali a mumlali. Pak naznačili Dhikilo a Paní Robinsonové, aby se s nimi vydaly k oné budově připomínající skladiště. 108 Ukázka elektronické knihy