QU IL POV É
„Jsem Dhikilo,“ řekla Dhikilo, ale než mohla představit Paní Robinsonovou, všichni Quilpové sebou trhli, roztřásli se a zaúpěli, jako by utrpěli elektrický šok. „To zlé písmeno!“ postěžoval si jeden a přitiskl si ruce na uši tak instinktivně, že mu málem upadlo kopí. „Nevyslovuj to zlé písmeno, nebo tě zabijeme rychleji!“ „Já... se budu snažit,“ slíbila Dhikilo a vyvolala tím mezi trpaslíky další záchvat třasu, úpění a trhání sebou. „Omlouvám se!“ pospíšila si Dhikilo. „Fakt!“ Na chvilku se zamyslela se. „Jmenuji se... slečna Bentleyová. Moje kama... moje... é... společnice je Paní Robinsonová. Máme děsnou žízeň a –“ Následovala další vlna úpění. Jeden trpaslík píchl kopím do vzduchu hned u Dhikiliných prsou, tak blízko, že jí srdíčko začalo bít jako splašené ze strachu, že ji rozřízne vejpůl jako rajče. Dhikilo přemýšlela jak o závod. Nesmí používat žádná D! Ale mluvit bez D je ďábelsky nesnadné. Nesnadné? Přímo radikální. Ne, v tomhle je taky D. „Máme velkou žízeň,“ řekla pomalu, aby získala čas proklepnout si každé písmeno, které se jí dostane na jazyk. „Také nám kručí v bříšku. Myslely jsme si, že byste nám třeba mohli poskytnout nějaké... é...“ Chvíli si lámala hlavu. „Potraviny.“ Nejbližší Quilp se tvářil nešťastně i naštvaně. Obličej měl celý zjizvený a skvrnitý a většina vlasů mu vypadala, až zbylo jen pár hrubých chomáčů. „Nemáme potraviny,“ opáčil. „Srazilo nás na kolena prokletí současné éry. V hluboké minulosti, než přišla Velká pohroma, jsme se cpali ostošest a těšili se z hojnosti. Teď nemáme živiny. Zbaštili jsme 106