Renáta Navrátilová
„Ne. Zrovna se chystám zahájit sebedestruktivní meditaci,“ ušklíbnu se nahlas. „Opravdu?“ podiví se. „Po třech letech se mi nečekaně naskytla příležitost dostat se nenásilně ven mezi lidi a dokonce si třeba zahrát plážový volejbal. Místo toho dřepím doma, co myslíte? Je to důvod k lítosti?“ „Asi ano. Mrzí mě, že to nevyšlo.“ „Co vy? Jak jste si to užil? Tipuji, že se nenašel jediný odvážlivec, který by se odhodlal vás v něčem drtivě porazit,“ neopomenu si rýpnout. Slyším, jak se usměje: „Když vy jste se nezúčastnila, tak není divu.“ „Nemohla jsem.“ „To je škoda. Nechybí vám společnost?“ „I kdyby chyběla, nic s tím nezmůžu. Musím doma pečovat o malého.“ „Třeba by s tím něco šlo udělat,“ navrhne Scott. „Povídejte,“ pobídnu ho. Zajímá mě, kam tím míří. „Jedno řešení bych měl.“ „A to?“ Jsem zvědavá, co z něj vyleze. „Co kdybyste seběhla schody a otevřela mi vchodové dveře,“ navrhne. Trvá mi několik sekund, než mi dojde obsah jeho sdělení. To jako vážně? Je tady? Málem se o mě pokusí infarkt. Jistě že je tady! „Moment,“ řeknu a zavěsím. Má šedá mozková kůra najednou produkuje nesčetné množství dotazů. Proč přijel? Firemní akce dozajista ještě neskončila. Hodiny ukazují teprve po deváté. Kde vzal mou adresu? Pamatoval si ji, nebo procházel osobní dokumenty ve firmě? Na pár okamžiků dokonce zvažuji variantu, že mu zbaběle neotevřu. Já ho přeci vůbec nechci pustit k sobě do bytu! Nehodí se to. Pro mě je cizí. Nebo si to 98