H A N A M A R I E K Ö R N E R OVÁ
ostružinové listí. Nic jiného jarní les nenabízel. Žaludek se jí stahoval hlady, břicho bolelo. V poledne si našla suché místo pod převislými větvemi smrků, schoulila se do klubíčka a na krátkou chvíli usnula. Zdálo se jí o Francescovi, ze spaní se skrze slzy usmívala. Probudila ji bodavá bolest. Mnohem silnější a naléhavější než ta ze včerejší noci. Dobrou půlhodinu seděla, objímala si rukama břicho a zoufale se snažila vymyslet co dál. S určitostí věděla jen jedno – její dítě už nehodlá čekat a dere se na svět uprostřed pustiny. To bylo zlé. Nedokázala si představit, jak sama zvládne porod. Bez Marie a jejích bohatých zkušeností. Slyšela o venkovankách, které to dokázaly při práci na poli. Porodily, ošetřily dítě a pokračovaly v okopávání. Možná to byla pravda, možná ne, ona se na nic takového necítila. A tak zase vstala a vydala se dál. Snažila se držet směrem na východ, kde leželo Sarnaux, ale nebyla si jistá, zda jde správně. Často se musela zastavovat a v předklonu čekat, až křečovitá bolest odezní. Intervaly byly stále kratší, občas se nedokázala narovnat a zůstala opřená o kmen stromu. Z očí jí tekly slzy a rty měla rozkousané, jak se snažila tlumit bolestný nářek. Měla strach, že by mohla přivolat divoká zvířata. Dokud bylo světlo, neopouštěla ji naděje, že nakonec na stezku přece jen narazí a dostane se k lidem, u nichž najde pomoc. Byla na tom tak, že by brala zavděk snad i Borbollou, jen aby nemusela zůstat úplně sama. Když se setmělo, naděje pohasla. Přesto se plahočila dál, protože všechno bylo lepší než zůstat na místě a čekat na smrt. Dokud dokáže udělat mezi nápory bolesti alespoň pár kroků, půjde. Šero se rychle změnilo v tmu, hustou a neproniknutelnou jako saze. Občas se jí zdálo, že se ve tmě něco leskne. Možná to byly oči divoké zvěře, možná jen obrácený osikový lístek, od něhož se odrazil měsíční paprsek. A možná jen šálení smyslů na smrt znaveného člověka. Jenže pak to uviděla. Skutečné 98
znameni_hada_blok.indd 98
09/08/2023 11:03