SARAH PARSLEY – TRNITÁ CESTA Možná by si i zvykla, kdyby měli nějaké společné zájmy, ale hrabě nesdílel ani lásku k hudbě, ani ke knihám, umění či charitě. V knihovně měl pouze atlas světa, Bibli a pár ubohých výtisků beletrie. Z umění ho zajímaly jenom nemravné obrazy a sochy, a ačkoliv vlastnil klavír i harfu, hudbu považoval za nepříjemný zvuk. Nejvíc se však rozběsnil, když Olivie zmínila pomoc chudým, zeptala se na sirotčinec nebo aspoň nedělní polévku. Nazval chudinu línou pakáží, která by chtěla všechno zadarmo a bez práce, a pokračoval v kázání další hodinu. V tomhle si notoval s baronem Zikmundem, jenž byl svou lakotou známý široko daleko. V zámku viselo několik Bedřichových obrazů, na kterých byl vymalovaný ve věku dvaceti a třiceti let. Už tenkrát nebyl pohledný, ale zároveň ani ošklivý a působil poměrně příjemně. To však byla dávná minulost, nehledě na to, že mu malíř zřejmě lichotil. „Nevezmu si ho,“ brečela Lídě na rameni, když byla sama ve svém pokoji. „Je mi úplně jedno, jestli mě otec prokleje nebo půjdu zpátky do kláštera, ale nevezmu si ho.“ „Už jsem se ptala v kuchyni, milostslečno, dokonce prý nejí ani houby.“ Olivii nebylo veselo, přesto vyprskla smíchy. „Tak to je konec.“ Obě se smály, ale uvědomovaly si, jak je situace beznadějná. A Olivie zřejmě nebyla jediná, kdo si to uvědomoval. Kdykoliv při procházkách potkala některou ze služebných, všimla si jejího vyděšeného pohledu těsně před tím, než sklopila oči. „Na sloužící musí být přísnost,“ prohlašoval hrabě, přesto Olivie neměla pocit, že to bylo důvodem strachu v jejich očích.
98