A N O, PA N E Ř E D I T E L I
Kapitola 16
MÍŠA Naše kancelář se rozdělovala na dvě části. V té zadní, větší, sídlil Tomáš. Já obývala svůj menší prostor vpředu. Vedle se dalo jít pouze přese mě, takže jsem fungovala jako strážné oko. Někdy bohužel i jako ucho. Slýchávala jsem rozhovory, které se tam odehrávaly, ale ty s Adamem se rozléhaly nejvíc. Tajně jsem doufala, že se konečně uklidní a nebude na nás ječet, když jsem mu vrátila „bonbónky“. Ano, udělala jsem to. Po dlouhém přemýšlení a rozhovoru s tetou jsem se rozhodla dát šanci něčemu a někomu novému. Asi jsem se dočista pomátla, ale zdálo se mi, že uvnitř je někdo jiný. Někdo, kdo se umí chovat mile, jen to nedává najevo. Někdo, kdo si získává moji náklonnost. A především někdo, kdo boří moje zásady o vztazích, jinak bych nesvolila. Zbývalo prozkoumat nové životní nabídky. Otevřely se dveře a ze své velitelské části se vynořil Tomáš se širokým úsměvem. „Míšo, odjíždím do města na schůzky. Vrátím se za dvě až tři hodiny. Dřív určitě ne.“ „Dobře, žádný problém.“ „Kdyby něco, tak jsem na telefonu. Prosím tě, ale volej jenom v urgentních případech.“ 98