Vlaďka Sacká
„Jsou výborné. Popravdě jsem hodně překvapená.“ „Proč?“
Ten dotaz Anetu zaskočil. „No, ani nevím, co jsem čekala.
Nejsem žádný odborník. Ale líbí se mi to, opravdu moc.“ „Děkuju, mrzelo by mě, kdybyste byla zklamaná.“
„Určitě ne,“ ujistila jej. „Já tak maximálně krajinky. A ani ty
ne dobře.“
„Někdy bych je rád viděl,“ nadhodil ihned. „Opravdu.“
„No, ale já fotím jen pro sebe. Ani nemám profi výbavu,“
zaprotestovala Aneta. Pak zopakovala, jako kdyby tím vše vysvětlila: „A navíc jen ty krajinky.“
„I krajinky můžou být půvabné. Ale nebudu vás nutit.“
Podívala se na Petra, který se teď už soustředil jen na ni.
Modré oči se smály, ačkoliv zachovával jinak vážnou tvář. Měla dojem, že si s ní tak trochu hraje. Sběratel příběhů.
Povzdechla si a odvrátila zrak. Ale já nechci být jen příběh
do sbírky. „Nerada bych vás zdržovala. Určitě tady máte důležitější hosty. A zajímavější.“
„Nepodceňujte se, paní Jánská,“ pokáral ji lehkým konver-
začním tónem. „Je tolik věcí, které o vás ještě nevím, že jste pro mě momentálně nejzajímavější osobou v místnosti.“
On flirtuje. Úplně ztuhla. Tohle už se jí nestávalo. A navíc
zrovna dnes, po té facce, kterou jí uštědřil Radim!
„Myslela jsem, že tohle jsme si vyjasnili hned na začátku,“
vmetla mu podmračeně a zvedla bojovně bradu. Muselo to vypadat legračně, oproti hostiteli byla drobounká a od pohledu neškodná. Převážně neškodná.
S jiskřením v očích se k ní naklonil, až ucítila jeho jemnou
kořeněnou kolínskou. Odmítla ustoupit, ale měla sakra silné nutkání couvnout o krok.
98