Petra Langová
světle událostí posledních třiceti minut dostávala nevinná otázka: „Líbil se ti dnešní zápas?“ úplně nový, zcela netušený význam. Vchodové dveře jsem za sebou zavřela dřív, než v koupelně utichlo šumění sprchy. *** Nedělní ráno mě přivítalo sluníčkem a podmanivou vůní bergamotu, která ještě nestihla vyprchat z mé kůže. Vypadám jinak, uvědomila jsem si při letmém pohledu do zrcadla. Cítím se jinak. Je ze mě holka na jednu noc, kristepane! Hříšná coura, schopná těch největších zvrhlostí, jaké si jen člověk umí představit! Promiň, maminko, o tomhle ti dneska večer asi vyprávět nebudu. Telefon na mém psacím stole sveřepě mlčel. Kontrolovala jsem ho každých pět minut, čistě pro případ, že by náhodou… Ovšem náhody, jak známo, neexistují. Nezavolal. Nenapsal mi jedinou textovku. I kdyby snad z nějakého důvodu chtěl, nemohl. Dala jsem mu toho včera v noci víc než dost, ale číslo mého mobilu byla evidentně ta poslední věc, o kterou měl zájem. Vždyť ani neví, jak se jmenuju dál. To mě podrž! Vážně jsem klesla tak hluboko, abych se vyspala s chlapem, co nezná moje příjmení? Vážně se i přes to přese všechno dokážu po celý den usmívat jako blbeček? Jako rozzářený, smyslů zbavený, nechutně šťastný blbeček??? No jo. Dokážu.
98