Poslední let
97
Kdyby sis jednoho dne uvědomil, že už ho nikdy znovu neuvidíš.“ „Není o čem přemýšlet.“ Zvědavě na mě zamžourá, než si sundá masku. „Vím, že by mi chybělo. Tobě ne?“ „No asi jo.“ Hlavou mi probleskne vzpomínka. Je mi deset a jsem na pláži na ostrově Anastasia. S rodiči jsme jeli celou noc, abychom se dostali do St. Augustine. Zaslechli, že se tam na Flagler College koná umělecký veletrh, a oni ho museli vidět na vlastní oči. Dorazili jsme na místo a nad městem se klenul most, který mířil přímo do oceánu. Zářil příslibem, jaký byste čekali v zemi Oz. Matka se na mě z předního sedadla otočila a usmála se tak, až mi začala krev klokotat očekáváním. „Co myslíš, fazolko? Máme jet dál?“ Jen o chvilku dřív bych si zoufale přála dostat ven z auta a protáhnout si nohy. Ale neváhala jsem. „Pojeďme! Pojeďme!“ Na pláži jsem už dřív byla. Cítila na kůži mořský vánek i běhala v příboji. Ale když jsem se ten den motala v jemném písku, natáhla ruce nad hlavu a tvář namířila k nebi, bylo to jiné. Měla jsem pocit, jako kdyby se nám s rodiči podařilo dojet až na konec světa. Na okamžik jsem zapomněla na test z matiky, který jsem zmeškala. Na to, že se nedostanu domů včas, aby u nás mohla přespat Annabell. Cítila jsem se nespoutaná, volná a neskutečně živá. A moc se mi to líbilo. „Jo,“ řeknu ještě jednou a hlas mám najednou slabý a rozechvělý. „Chybělo.“ „Ale no tak.“ Paul si sundá masku a nakloní se ke mně. „Jsi v pořádku?“ Překvapí mě, když mi po tváři steče slza. Setřu ji, ale hned za ní následuje další. „Jsem v pohodě.“ Na moment zavřu oči, abych zadržela i zbytek slz. Když z mé hrudi ustoupí bolest, opět je otevřu.
Posledni_let_cz.indd 97
04.04.2022 13:56