Poslední let
97
Kdyby sis jednoho dne uvědomil, že už ho nikdy znovu neuvidíš.“ „Není o čem přemýšlet.“ Zvědavě na mě zamžourá, než si sundá masku. „Vím, že by mi chybělo. Tobě ne?“ „No asi jo.“ Hlavou mi probleskne vzpomínka. Je mi deset a jsem na pláži na ostrově Anastasia. S rodiči jsme jeli celou noc, abychom se dostali do St. Augustine. Zaslechli, že se tam na Flagler College koná umělecký veletrh, a oni ho museli vidět na vlastní oči. Dorazili jsme na místo a nad městem se klenul most, který mířil přímo do oceánu. Zářil příslibem, jaký byste čekali v zemi Oz. Matka se na mě z předního sedadla otočila a usmála se tak, až mi začala krev klokotat očekáváním. „Co myslíš, fazolko? Máme jet dál?“ Jen o chvilku dřív bych si zoufale přála dostat ven z auta a protáhnout si nohy. Ale neváhala jsem. „Pojeďme! Pojeďme!“ Na pláži jsem už dřív byla. Cítila na kůži mořský vánek i běhala v příboji. Ale když jsem se ten den motala v jemném písku, natáhla ruce nad hlavu a tvář namířila k nebi, bylo to jiné. Měla jsem pocit, jako kdyby se nám s rodiči podařilo dojet až na konec světa. Na okamžik jsem zapomněla na test z matiky, který jsem zmeškala. Na to, že se nedostanu domů včas, aby u nás mohla přespat Annabell. Cítila jsem se nespoutaná, volná a neskutečně živá. A moc se mi to líbilo. „Jo,“ řeknu ještě jednou a hlas mám najednou slabý a rozechvělý. „Chybělo.“ „Ale no tak.“ Paul si sundá masku a nakloní se ke mně. „Jsi v pořádku?“ Překvapí mě, když mi po tváři steče slza. Setřu ji, ale hned za ní následuje další. „Jsem v pohodě.“ Na moment zavřu oči, abych zadržela i zbytek slz. Když z mé hrudi ustoupí bolest, opět je otevřu.
Posledni_let_cz.indd 97
04.04.2022 13:56
98
Lacie Waldonová
„Tohle je můj poslední let,“ svěřím se mu. „Zrovna jsem se zasnoubila a můj snoubenec už nechce, abych létala.“ Cosi se mihne Paulovou tváří a na okamžik bych přísahala, že to je lítost. „Víš, dává to smysl,“ řeknu rychle. „Byly doby, kdy už se tahle práce nedala dělat po vstupu do manželství. Aerolinky to nedovolovaly.“ Duševně se připravuji na to, že Paul řekne, že tyto standardy měl na svědomí sexismus; bylo to v dobách, kdy se požadoval určitý věk a hmotnost, protože aerolinky chtěly, aby byly letušky svobodné a přitažlivé pro muže na služebních cestách. Ale jen se usměje. „Ty ses zasnoubila? Gratuluju, Avo! Musíš být nadšená.“ „To jsem.“ Na mysli mi vytane vize sebe sama v hotelu Starlight. Mám na sobě náležité šaty, ušité z krajek a látky, která kouše, a vybrala je žena, které jde více o image než o skutečné vzpomínky. Při té myšlence se mi sevře hrdlo. Vystrnadím ji z mysli a soustředím se místo toho na Alexandra a jeho předvídatelný způsob života. Na to, že třeba bude pracovat přesčas, ale vždycky budu vědět, kde je. Na to, jak se s ním cítím v bezpečí, jako nikdy předtím. Zklidním se a dech se mi ustálí. „Jsem naprosto nadšená,“ řeknu. „Bude to úplně nový život.“ „A na závěr kariéry čtyřiadvacet hodin v Belize.“ Paul uznale hvízdne. „To vůbec nezní špatně. Večer bychom to měli oslavit.“ Pokrčím rameny. „Vlastně, tak nějak se to snažím utajit před Gen. Nedávno si prošla ošklivým rozchodem.“ „Gen?“ Oči mu vyletí vzhůru, když se nadechne kyslíku z masky. „To by mě nenapadlo.“ „Mě taky ne. Člověk by řekl, že je imunní vůči zlomení srdce, co?“
Posledni_let_cz.indd 98
04.04.2022 13:56
Poslední let
99
„Asi jo,“ řekne, „ale to jsem na mysli neměl. Ale to, jak je okouzlující. Jako ohňostroj, výbušná, ale přitom zářivá a barevná. Neumím si představit, že by ji nějaký muž opustil.“ Srdce se mi rozbuší, když si prohlížím jeho dojemnou, červenající se tvář. „Přesně tak,“ řeknu. „Ten pravý by ji neopustil.“ To, že je tohle můj poslední let, se najednou nezdá zas tak strašné. Jen musím zařídit, aby byl neobyčejný. A vím přesně, jak to udělám. Přiměju Genevieve Hefnerovou, aby dala pilotu Paulovi šanci. „TAK,“ ŘEKNU, KDYŽ DORAZÍM DO KUCHYŇKY s pytlem pl-
ným odpadků, které jsem posbírala cestou z kokpitu, „řekli jsme si, že jsi býval pilot, ano?“ „Řekli jsme si, že jsi tento fakt přidala na fanouškovskou stránku, co si o mě vedeš.“ Jack se nenamáhá vzhlédnout od své knihy. „Stejně jako mé bývalé přítelkyně a kdoví co ještě z mé minulosti. Proto jsi vystopovala mýho tátu? Doufala jsi, že z něj o mě vytáhneš nějaký šťavnatý detaily?“ „Jasně. Chtěla jsem zjistit, jestli existovala doba, kdy jsi nebyl tak otravný.“ Je to polovičatá urážka a lituju, že jsem se k ní nechala vyprovokovat, když ani teď neodtrhne oči od své knihy. „Můžeš mi věnovat vteřinku, Jacku? Chci se tě na něco zeptat.“ Nejsem si jistá, jestli můj tón, anebo to, že jsem použila jeho skutečné jméno, je tím, co ho nakonec přiměje, aby se uráčil odlepit oči od stránky. „Určitě,“ řekne a královsky mi pokyne rukou. „Pokračuj.“ „Určitě znáš i hodně jiných pilotů, že jo?“ „Jo.“ „A jsou to všichni proutníci?“ Jack povzdechne a vrátí se ke čtení.
Posledni_let_cz.indd 99
04.04.2022 13:56
Ukázka elektronické knihy