lidi. Je to tu tak obrovsky jiné: mentalita, přístup k životu, světu, že je to až pohlcující.
Napsala jsem o všech ostatních zemích, kudy jsem projela, jen ne o Keni. Ne proto, že by byla horší, naopak, ale proto, že jsem tu strávila příliš moc času pitváním se v detailu denní pracovní reality, že mi ani nestihlo dojít, jak je krásná. Reálně viděno, je ze všech afrických zemí, co jsem procestovala, ta nejhezčí. Ve smyslu barevnosti krajiny, přátelskosti obyvatel, pohody, klimatu. Keňa je drsně elegantní. Má neskutečnou devizu – lidi. Tolikrát jsem na ně ječela, jak jsou dementní a jak dělají věci úplně nelogicky, a že dělají, ale pořád zůstávají, a to byli, ve srovnání těch snad sto zemí nebo v kolika jsem to byla, jedněmi z nejmilejších. Nenásilní, stále usměvaví, v pohodě, přátelští. Denně jsem toho o Keni tolik vyprávěla, připravovala jsem destinaci měsíce a celé ty další měsíce na místě zjišťovala novinky, že vlastně ani nevím, odkud začít. A to jsem tu byla ze zástupců nejdéle a o Keni vím nejvíc. Obvykle jsem v autobusu po příletu začínala informací, že Keňa se jmenuje podle nejvyšší hory země Mount Kenya, která je jen o tisíc metrů menší než velikán největší Afriky, Kilimandžáro. Po osmdesáti letech koloniálního panství Anglie zůstala doprava v levém pruhu, britský návyk na čaj o páté, staré anglické zvykové právo a udržely se taktéž britské kluby. V Keni zůstaly také britské precedenty. Zavést britský zvykový řád do černé, subsaharské Afriky je bordel na entou, jenž tu samosebou také panuje. Celé soudnictví de facto funguje 97 Delegátka_cz.indd 97
22.03.21 12:07