8. kapitola „Můžeš, miláčku, jestli to tatínek dovolí.“ Nikolas přikývl, ale stále se mračil. Během večeře naštěstí mluvila hlavně Isabella, takže jsem se vyhnula Nikolasovým výčitkám, ale podle jeho pohledu jsem věděla, že ne nadlouho. Po večeři jsme šly s Isabellou do mé ložnice a komorná nám pomohla převléknout se a přinesla nám ohřívadlo, protože v zámku už byla poměrně dost zima, ačkoliv venku ještě nemrzlo. „Tak povídej, beruško, co se stalo, že jste přijeli tak nečekaně?“ zeptala jsem se, ale Isabella byla celá po otci. Z toho jsem také nikdy nedostala přímou odpověď. Nejdříve mluvila hodinu o všem možném, než se zčistajasna zeptala: „Máš ještě tatínka ráda?“ „Samozřejmě, že mám. Proč se ptáš?“ „Tatínek říkal, že si musí vzít jinou paní, protože ty už ho nemáš ráda.“ „To není pravda, Isabello.“ „Jenomže on by mi nelhal,“ trvala na svém a hlas se jí chvěl. „To máš pravdu, že by ti nelhal, ale třeba to neví.“ „Tak proč mu to neřekneš? Já nechci někoho jiného! Já vím, že jsem na tebe byla ošklivá, ale to už je dlouho. Teď už budu hodná.“ „Já ti věřím, zlatíčko a slibuji, že mu to řeknu.“ „Ještě dneska?“ „Až se vyspíme.“ „Tak já už spím,“ Isabella zavřela oči. Tak dlouho předstírala, že spí, až z toho usnula doopravdy. Byla jsem unavená a dalo mi velkou práci udržet se vzhůru, ale věděla jsem, že na mě Nikolas čeká. Tiše jsem vstala,
97
tretizahradaVNITREK.indd 97
20.8.21 15:17