98 MAX, 1932
kouř, že se skoro nedalo dýchat. Rozkašlal se a lapal po dechu. Otočil se a proběhl skříní zpět. Ulice před knihkupectvím vypadala tiše a mírumilovně. Žádný kouř, žádný oheň. Byla noc a později se dozví, že to byla jiná noc, noc o týden později, než si myslel. Johann ho následujícího rána v panice hledal. „Člověk ze smutku dělá zvláštní věci,“ řekla mu Elsa, když se jí a Johannovi snažil vysvětlit, co se mu stalo a kde byl. Přes jeho hlavu si vyměnili vědoucí pohledy. Max ale věděl, že to, co zažil, když vešel do skříně, nebyl smutek. Dlouho měl podezření. Ale nedokázal na nic přijít, dokud do skříně sám nevstoupil. Elsa ho laskavě poplácala po rameni. „Nemusíš nám lhát, Maxi. Až budeš zase chtít být chvíli sám, jen nám to řekni, abychom si o tebe nedělali starosti, ano?“ A teď, po nějakých deseti měsících, pije otcovu skotskou a zase civí na tu skříň. Nemohl jít do postele. Nemohl by usnout a nemohl by unést pomyšlení, že v ní není s ní, že se Hanna nikdy nevrátí, aby s ním do ní ulehla, že už ji nikdy nepolíbí… to bylo víc, než se dalo snést. Krk ho ze skotské celý pálil, téměř se dávil a kašlal způsobem, který mu připomněl Hanninu matku a její hrozná slova. Nevšímal si kašle ani pálení v krku a znovu si lokl. A znovu. A znovu, dokud mu celé tělo nehořelo a to, co mu Hanna řekla, neznělo jen matně a z dálky. Pokud s ním Hanna nechce být, nechce si ho vzít, co mu tady zbývá? Obchody nejdou, Johann s Elsou teď mají Emílii, Německo se tak rychle mění, tolik lidí volí Hitlera… Nemůže tu prosedět celé dny osamělý a znuděný. A rozzlobený. A unavený. Najednou si připadal hrozně unavený.
V_jine_dobe.indd 98
12.02.20 18:07