98 MAX, 1932
kouř, že se skoro nedalo dýchat. Rozkašlal se a lapal po dechu. Otočil se a proběhl skříní zpět. Ulice před knihkupectvím vypadala tiše a mírumilovně. Žádný kouř, žádný oheň. Byla noc a později se dozví, že to byla jiná noc, noc o týden později, než si myslel. Johann ho následujícího rána v panice hledal. „Člověk ze smutku dělá zvláštní věci,“ řekla mu Elsa, když se jí a Johannovi snažil vysvětlit, co se mu stalo a kde byl. Přes jeho hlavu si vyměnili vědoucí pohledy. Max ale věděl, že to, co zažil, když vešel do skříně, nebyl smutek. Dlouho měl podezření. Ale nedokázal na nic přijít, dokud do skříně sám nevstoupil. Elsa ho laskavě poplácala po rameni. „Nemusíš nám lhát, Maxi. Až budeš zase chtít být chvíli sám, jen nám to řekni, abychom si o tebe nedělali starosti, ano?“ A teď, po nějakých deseti měsících, pije otcovu skotskou a zase civí na tu skříň. Nemohl jít do postele. Nemohl by usnout a nemohl by unést pomyšlení, že v ní není s ní, že se Hanna nikdy nevrátí, aby s ním do ní ulehla, že už ji nikdy nepolíbí… to bylo víc, než se dalo snést. Krk ho ze skotské celý pálil, téměř se dávil a kašlal způsobem, který mu připomněl Hanninu matku a její hrozná slova. Nevšímal si kašle ani pálení v krku a znovu si lokl. A znovu. A znovu, dokud mu celé tělo nehořelo a to, co mu Hanna řekla, neznělo jen matně a z dálky. Pokud s ním Hanna nechce být, nechce si ho vzít, co mu tady zbývá? Obchody nejdou, Johann s Elsou teď mají Emílii, Německo se tak rychle mění, tolik lidí volí Hitlera… Nemůže tu prosedět celé dny osamělý a znuděný. A rozzlobený. A unavený. Najednou si připadal hrozně unavený.
V_jine_dobe.indd 98
12.02.20 18:07
99 V JINÉ DOBĚ
Znovu se podíval na skříň. Co když se tam teď podívá? Třeba tam čeká budoucnost, která je lepší. A co může ztratit? Vstal, poněkud se zapotácel, zachytil se pultu a popadl dech. Odsunul polici, a než si to stačil rozmyslet, odemkl dveře, otevřel je a vstoupil dovnitř.
V_jine_dobe.indd 99
12.02.20 18:07
H a n n a , 1947
Stuart žil v malém bytě pouhých patnáct minut metrem od Juliina domu. O středečních výletech jsem lhala, pouze Henryho jsem zpravila o tom, do čeho se chystám investovat svůj týdenní výdělek, a to jen proto, že jsem věděla, že mne za to neodsoudí. Julii jsem řekla, že jsem se připojila ke skupince žen z nemocnice, které také hrají na hudební nástroje. Souhlasně mlaskla, protože uvěřila, že jsem si našla kamarádky mezi kolegyněmi a hraní na housle je pouze koníček. Ve skutečnosti jsem se svými spolupracovnicemi téměř nepromluvila. Kromě Henryho a Friedricha jsem v nemocnici neznala skoro nikoho. Toho si Friedrich mohl lehce všimnout, kdyby si dal tu práci. Byla jsem si však téměř jistá, že se neobtěžoval. Zajímal se o mě jen natolik, aby upokojil Julii, čehož dosáhl tím, že mi opatřil tuhle práci na částečný úvazek. Když jsem vystoupila z metra, trochu pršelo. Domy nebyly tak pěkně udržované jako v Juliině čtvrti. Mnohé byly srovnané se zemí. Hned za Stuartovým domem se tyčila skupinka montovaných domků postavených po válce jako nouzové řešení bytové situace. Julie o nich s nakrčeným nosem prohlašovala, že jsou ohavné. Kdyby viděla, kde Stuart bydlí, byla by zděšená. Schovala jsem pouzdro s houslemi pod kabát, aby nenavlhlo, a vyběhla jsem po schodech ke Stuartovu bytu. Když jsem
V_jine_dobe.indd 100
12.02.20 18:07
Ukázka elektronické knihy