žena s tmavýma očima a olivovou pletí; Pajda je hubený, pobledlý a od slunce spálený Brit s jasně zrzavými vousy. Milí hosté, kteří jsou vděční za čistou vodu a za to, že mohou vstoupit do chaty a dát si šálek kávy z mého french pressu. Nabídnu jim krekry a hroznové víno. Rína to opětuje několika ručně balenými cigaretami. Pajda říká, že je z jihoanglického Southhamptonu, a protože vypadá jako knihomol, nabídnu mu nedávné vydání London Review of Books. Zdá se, že je za to jednak stydlivě vděčný a také že je tím trochu ohromen. „Kdybys mi před začátkem téhle zvláštní odysey řekla, že uprostřed lesů Nového Mexika potkáme někoho s předplatným LRB, řekl bych ti, že ses asi dočista zbláznila.“ Vzhledem k tomu, že už pár dní nikoho nepotkali, začnou mi dychtivě vyprávět, jak je první den jejich cesty sledoval agent pohraniční stráže. Vynořil se z křoví za nimi právě v okamžiku, když před nimi zastavil džíp, ze kterého vystoupili další dva pohraničníci. Všichni tři měli sluneční brýle a byli ozbrojeni. Dobře si prohlédli svou kořist a ihned si uvědomili svůj omyl. Dali jim však najevo své naprosté nepochopení, proč by někdo se zdravým rozumem měl jít dobrovolně pěšky až do Kanady. Rína si ten den ráno pořídila pár fotek mexického města Palomas z americké strany hranice, což vyvolalo podezření ze strany příslušných orgánů a ona i Pajda museli předložit své dokumenty, navzdory tomu, že do Mexika vůbec nevstoupili. Rína měla trochu obavu, že její cestovní pas bude cítit marihuanou, obojí měla ve stejném pouzdře. Nečekala, že ji v neobydlené poušti amerického Jihozápadu bude někdo legitimovat. Pohraničníci ale naštěstí neměli žádného drogového psa, jinak její cesta mohla skončit ještě dříve, než začala.
98
„Žádné takové kontroly už dál nepotkáme, že ne?“ zeptá se mě a já odpovím, že teď už mohou být v klidu. Za pár dní se v devět dopoledne objeví další dálkař, další týpek se zrzavými vousy, tentokrát je to Dave. Vím, co je zač, ještě než vůbec otevře pusu, především podle týdenního strniska, které je u mužských dálkařů téměř pravidlem. Dave minulou noc tábořil v Wrightově sedle nedaleko mé dodávky, a jak už to tak u tohoto lidského poddruhu bývá, jeho první otázka zní: Viděl jste tady ještě někoho dalšího? Vždycky je zajímá postup ostatních dálkařů, koho jsem tu viděl a kdy to bylo. Během zimního období mnozí z nich předem oznamují svůj plán na internetových fórech a vyměňují si rady ohledně trasy a logistiky. Ačkoliv se nikdy nepotkali, všichni společně podnikají tuto únavnou cestu a vzniká tak mezi nimi jakési přátelské pouto. Když zmíním Rínu a Pajdu, usměje se a řekne: „Tipuju, že je do týdne doženu. Jeden je vždycky rychlejší než dva.“ Ze všech dálkařů, se kterými jsem kdy mluvil, byl největším filozofem právě Dave. Svěřil se mi, jak pracoval na biofarmě na Havajských ostrovech se ženou, kterou hluboce miloval. A jak potom jejich vztah z nepochopitelných důvodů vyprchal. Nějakou dobu s ní žil v malém domku, budoval s ní společný život a ta náhlá ztráta pro něj byla jako rána pěstí. Vloni se vydal na Pacifickou hřebenovku, kde hledal – nevěděl co přesně. Spojení s divočinou. Jak zapomenout. Jak vzpomínat. Jak najít mír v bolesti. Rytmický charakter chůze, který mu umožnil cítit, nebo necítit, podle toho, jak chtěl. Jak dosáhnout stavu blízkého transu. A jednoho dne, když sestupoval z kalifornského pohoří Fuller Ridge krajinou spálenou lesním požárem, ho to všechno doběhlo. Opřel se o mrtvý strom, a aby neztratil rovnováhu, musel ho obejmout. Vytryskly mu slzy, teklo mu
99
z nosu. Cítil všechny emoce najednou: smutek, vztek, radost, hrůzu, lásku, naději, zoufalství; každá buňka v jeho těle se chvěla v trýzni i extázi. Současně se v sobě ztratil a zároveň procítil sám sebe silněji než kdykoliv jindy ve svém životě. A po tomto zážitku – po této vizi, transcendenci, příchodu na tento svět, smrti a novém zrození – se cítil vyprázdněný a klidný. Byl připravený začít znovu žít. Otevřený tajemstvím a kráse, nějakým těžko popsatelným způsobem smířený se ztrátou. „Bylo to, jako kdybych otevřel kohoutek od zdroje nějakého božství,“ řekl. „Náš jazyk nedisponuje slovy, kterými by se to dalo popsat. Možná se to dá vyjádřit tak, že nějaké božství začalo proudit skrze mě, že jsem se stal prostředníkem. Stal jsem se zároveň svatým a nicotou, nerozlučně spojenou se světem kolem mě, neexistovala žádná hranice oddělující tu spálenou krajinu a mé já a místo, kde se setkaly a splynuly. Nikdy jsem nic takového nezažil bez pomoci psychedelik. A dnes už si ani neumím představit, že bych měl dělat něco jiného než kráčet divočinou. Všechny světské a hmotné ambice jsem zahodil; nemám už touhu po ničem, pouze vnímat ty pocity, které mohu zažít jen na několikaměsíční pouti pouští a horami. Nuda, extáze, hlad, žízeň, puchýře, popáleniny od slunce, mánie, stesk – celý ten bláznivý karneval.“ A pak, když odhalil svou duši cizinci uprostřed lesů a zeptal se mě na dobré zdroje vody na dalších kilometrech, mi potřásl rukou, popřál vše dobré, přešel louku a zmizel mezi stromy. Ne všichni, kdo se zatoulají do tohoto koutu lesa, jsou dálkoví turisté – zdaleka ne. Většina lidí sem zabloudí jen na jednodenním výletu. A pak jsou tu další, kteří se vydali na daleko podivnější a hůře definovatelné cesty, než je hledání trasy
100 Ukázka elektronické knihy