žena s tmavýma očima a olivovou pletí; Pajda je hubený, pobledlý a od slunce spálený Brit s jasně zrzavými vousy. Milí hosté, kteří jsou vděční za čistou vodu a za to, že mohou vstoupit do chaty a dát si šálek kávy z mého french pressu. Nabídnu jim krekry a hroznové víno. Rína to opětuje několika ručně balenými cigaretami. Pajda říká, že je z jihoanglického Southhamptonu, a protože vypadá jako knihomol, nabídnu mu nedávné vydání London Review of Books. Zdá se, že je za to jednak stydlivě vděčný a také že je tím trochu ohromen. „Kdybys mi před začátkem téhle zvláštní odysey řekla, že uprostřed lesů Nového Mexika potkáme někoho s předplatným LRB, řekl bych ti, že ses asi dočista zbláznila.“ Vzhledem k tomu, že už pár dní nikoho nepotkali, začnou mi dychtivě vyprávět, jak je první den jejich cesty sledoval agent pohraniční stráže. Vynořil se z křoví za nimi právě v okamžiku, když před nimi zastavil džíp, ze kterého vystoupili další dva pohraničníci. Všichni tři měli sluneční brýle a byli ozbrojeni. Dobře si prohlédli svou kořist a ihned si uvědomili svůj omyl. Dali jim však najevo své naprosté nepochopení, proč by někdo se zdravým rozumem měl jít dobrovolně pěšky až do Kanady. Rína si ten den ráno pořídila pár fotek mexického města Palomas z americké strany hranice, což vyvolalo podezření ze strany příslušných orgánů a ona i Pajda museli předložit své dokumenty, navzdory tomu, že do Mexika vůbec nevstoupili. Rína měla trochu obavu, že její cestovní pas bude cítit marihuanou, obojí měla ve stejném pouzdře. Nečekala, že ji v neobydlené poušti amerického Jihozápadu bude někdo legitimovat. Pohraničníci ale naštěstí neměli žádného drogového psa, jinak její cesta mohla skončit ještě dříve, než začala.
98