98
Radmila Tomšů
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ, SQUATTEŘI SE KONEČNĚ DOČKAJÍ A DOSTANOU JMÉNA K invektivám kolegy rádoby spisovatele se vyjadřovat nebudu, ale nad JEJÍMI slovy jsem se zamyslet musela. Tuhle si mě totiž vzala na klín a promlouvala mi do duše. „Tak co, Rozárko, kdy už to napravíš? Víš, že jsi to slíbila, a sliby se mají plnit, ne?“ No jo no, to je pořád… Ano, slíbila jsem, že podám zprávu, jak to dopadlo se jmény pro přistěhovalce No a ne, nepodala jsem zatím žádnou zprávu. Copak ale za to můžu, že to dopadlo, jak to dopadlo? Jak já to teď budu ctěné veřejnosti vysvětlovat, že jejich pracně a dlouze vymýšlená jména přišla vniveč? No, ale asi bych měla začít od začátku. Když se přehouply Vánoce a začal další rok, začala být ONA nějaká nervní. Pokud byla doma, pořád koukala po squatterech a vedla divné řeči. Pořád brblala něco o tom, že nechce dopadnout jak jacísi sedláci u Chlumce. Ráno vykládala o snu, ve kterém se jí zdálo o dílně až po střechu nacpané koťaty. V dalším se zase viděla, jak otvírá dvířka od kuchyňské linky a místo hrnců a talířů se všude hemží koťata, a když na ni jedno vyskočilo i z mikrovlnky, probudila se zpocená až na zadeli a do rána už raději ani neusnula. Pak jednou vstala od počítače a oznámila, že v sobotu pojedou pro sklopec, že konečně objevila ochotný útulek, který nám ho zapůjčí.