Můj tajný život
bydlení v Praze. Stěhovat jsem se měla sice až za deset dnů, ale už v tu chvíli jsem měla pocit, že jsem vyhrála. Nejraději bych jim všem v tu chvíli řekla: „Shnijte si tu, vy uštěpačné, pomlouvačné špindíry.“ Nikdy mě nenapadlo, že holky můžou být taková čuňata. Vlastně jsem jim to strašně chtěla říct, speciálně té prasnici Báře, jejíž stůl přetékal nejrůznějšími obaly od jídla, které se povalovaly mezi knížkami, na nichž ležely neumyté talíře a skleničky. Ta do mě rejpala nejvíc a propichovala mě pohledem od chvíle, co jsem poprvé vešla do pokoje. Bylo mi jasné, že pokaždé, když jsem si obula kecky a odešla běhat, se to neobešlo bez jízlivého komentáře. Když jsem se jednou vracela pro čelovku, tak se mi to jenom potvrdilo. Nechtěně jsem si vyslechla něco o šílených anorektičkách a bulimičkách. Jinak bych přece nemohla být tak hubená. Chtělo se mi tam vejít a jízlivě utrousit něco o tom, že by stačilo nesníst na posezení půl prasete i s ocasem a jít se třeba občas protáhnout ven… V duchu jsem to úplně viděla, ale samozřejmě jsem se nakonec před dveřmi otočila a šla ven raději bez čelovky. Bára mi připomínala polovinu mých kolegyň z kruhu i valnou většinu předešlých spolužáků. Nikdo jí nebránil nazout si kecky a jít běhat se mnou, možná ve skrytu duše po tom i toužila, já bych ji s sebou klidně vzala. Ale raději se ládovala jednou tyčinkou za druhou a pomlouvala mě, aniž se snažila pohnout svým líným zadkem a něco pro sebe udělat. Anetu jsem nechápala stejně jako Báru. Do školy téměř nechodila, celý den čučela na počítači na seriály a před 97
Muj_tajny_zivot_cz.indd 97
11.02.20 17:34