Jaromír Jindra
„A co tvůj prorocký sen?“ pokusil jsem se změnit téma hovoru. „Vím, že o něm chceš zítra hovořit v kruhu svých blízkých…“ „Je-li pravda, že přicházíš z budoucích věků, pak o něm zajisté něco víš… Kdybys nevěděl, asi by ses neptal…“ Přikývl jsem. „Přesto vyprávěj,“ vyzval jsem ji. „Na oplátku ti pak povím, zda se naplnil. Slibuji ti to.“ „Nejprve jsem spatřila hustou mlhu. Když se rozplynula, neviděla jsem už Vyšehrad. Skála byla opuštěná. Měla jsem obavy, že národ Čechů už není. Pak jsem pohlédla k obzoru. Až kam oko dohlédlo, rozprostíralo se obrovské město. Tisíce věží z kamene, překrásně tesaných a zdobených. Nesčetně paláců a chrámů. V dáli se vypínal nádherný hrad, který se rýsoval proti modré obloze. Po kamenném mostě právě přejíždělo na koních cizokrajné poselstvo. Všichni obdivovali město, kterým projížděli, i bohatství země, jejímž střediskem bylo. Obraz na chvíli zakryla nová mlha, a když se ztratila, spatřila jsem město téměř nezměněné. Ale před jeho hradbami se rozkládalo nepřehledné vojenské ležení s nesčetnými nepřátelskými voji. Na jednom z kopců stál dřevěný srub, který hájilo jen několik desítek obránců. Velel jim starý jednooký muž. Nekonečné šiky nepřátel se neustále draly na vrchol kopce, ale bez viditelného úspěchu. Útočníci několikrát zakolísali a pak se dali na útěk. Čechové se poté semkli okolo toho jednookého muže a ten je vedl od vítězství k vítězství. Pak se opět snesla mlha a zastřela ten obraz. Co jsem uviděla pak, způsobilo mi nesmírnou bolest. To překrásné město, které jsem ještě před chvílí viděla v celé jeho slávě, bylo potemnělé, schoulené jakoby do sebe. Domy měly pevně uzavřené vchody i okenice. Ulicemi projížděli černí jezdci na koních, kteří přinášeli smrt a zkázu. Třeba96