Šošanka
Éva sebrala veškerou odvahu. Jen co otázku vyslovila, Šošanka se hlasitě rozesmála. „Cože, ty ještě pořád čekáš na rodiče a příbuzné?“ zavrtěla hlavou, jako by nedovedla pochopit, že je někdo tak naivní. „Koukni na komíny! Ten kouř, to jsou tvoji příbuzní!“ Éva strnula. „Co to říkáš? Proč mi vykládáš tak strašné věci?“ Šošanka se na ni vážně podívala. „Já tu jsem už od roku 1942,“ řekla hořce, „to sis ještě krásně žila. S rodinou, kamarádkami a přáteli, mohlas chodit do školy, muzicírovat, snila jsi o budoucnosti, o tom, jaké si vybereš povolání, celou tu dobu sis užívala krásný normální život, nádherná léta svého mládí. To všechno jsi měla, zatímco já už byla tady!“ Odmlčela se a pak vyprávěla dál. „Bylo nás šest sourozenců, všechny nás deportovali sem do Březinky. Nedokázala jsem je zachránit, ani jednoho z nich. Jsem jediná z celé rodiny, kdo ještě žije. A já to tu chci přežít, rozumíš?“ Šošanka se obrátila a zmizela ve své komůrce u vchodu baráku. Éva o jejích slovech dlouho přemýšlela. Jak se to dá vydržet, ztráta pěti sourozenců, jak se dá žít s vědomím, že se jejich těla rozplynula v kouři? Má Šošance věřit tu hrůzu o Évině rodině? Jsou už všichni opravdu mrtví? Éva se rozhodla, že se nevzdá naděje.
98 Ucetni_Osvetim_cz.indd 98
13.05.19 10:18
Mladá Éva Fahidi
„Byla jednou jedna holčička jménem Éva,“ touhle větou začínal otec vyprávět malé Évě každý večer pohádku, když ji ukládal do postýlky. Nikdy jí nečetl, raději vyprávěl. Předčítal jí přes den. Než ji odnesl do postele, vykoupal ji a k utírání ji postavil na stůl. Éva ten rituál milovala. Byla ráda, když na ni měl otec večer čas. Pak býval klidný, nevypadal tak zlostně jako často přes den, když přišel domů k obědu. Příběhy, které vypravoval, měly vždy reálné pozadí. Vyprávěl o cizích zemích, o cizích národech, byly to příběhy o řekách a mořích, o historických událostech nebo o přírodních jevech. Taková témata otce inspirovala a vyprávěl tak dlouho, až Éva usnula. Éva byla malá plavovlasá princezna rodiny, hned od svého narození v říjnu 1925. Jak rodiče, tak prarodiče byli šťastní, Éva byla první dítě a první vnouče. Rodina bydlela ve velkém domě v Debrecínu, k němuž patřila i zahrada. V rodině se mluvilo převážně německy, protože německy hovořilo příbuzenstvo rozseté po celé zemi. Ale uměli i maďarsky. A protože prarodiče z otcovy strany mluvili slovensky, naučila se Éva i jejich řeč. Matka pocházela z bohaté rodiny. S jejím věnem si otec spolu se svým starším bratrem otevřel obchod s dřívím. To
99 Ucetni_Osvetim_cz.indd 99
13.05.19 10:18
Mladá Éva Fahidi
bylo v dokonalém souladu s jeho založením, moc rád chodil do lesů a prohlížel si stromy, a když Éva trochu povyrostla, dokázal jí o každém kousku dřeva povědět, z jakého je stromu a jak byl ten strom starý. Éva výlety do lesa s otcem milovala. Měla ráda kořeněnou vůni dřeva, otcův hlas, když jí vyprávěl. Občas, když byla sama, zavřela oči, myslela na otce a říkala si: „Můj táta voní dřevem.“ Matka byla hodně živá, stále zaměstnaná nejrůznější prací v domě nebo na zahradě. Jen málokdy si dopřála klid. Když měla dojem, že Éva vyrůstá z šatů, vytáhla ze skříně velký kus plátna, Évu do něj zabalila, naměřila délku, označila, kde budou otvory pro ruce – a pustila se do šití. Bylo by samozřejmě jednodušší zajet do Budapešti
Éva Fahidi ve třinácti měsících.
100 Ucetni_Osvetim_cz.indd 100
13.05.19 10:18
Ukázka elektronické knihy