Šošanka
Éva sebrala veškerou odvahu. Jen co otázku vyslovila, Šošanka se hlasitě rozesmála. „Cože, ty ještě pořád čekáš na rodiče a příbuzné?“ zavrtěla hlavou, jako by nedovedla pochopit, že je někdo tak naivní. „Koukni na komíny! Ten kouř, to jsou tvoji příbuzní!“ Éva strnula. „Co to říkáš? Proč mi vykládáš tak strašné věci?“ Šošanka se na ni vážně podívala. „Já tu jsem už od roku 1942,“ řekla hořce, „to sis ještě krásně žila. S rodinou, kamarádkami a přáteli, mohlas chodit do školy, muzicírovat, snila jsi o budoucnosti, o tom, jaké si vybereš povolání, celou tu dobu sis užívala krásný normální život, nádherná léta svého mládí. To všechno jsi měla, zatímco já už byla tady!“ Odmlčela se a pak vyprávěla dál. „Bylo nás šest sourozenců, všechny nás deportovali sem do Březinky. Nedokázala jsem je zachránit, ani jednoho z nich. Jsem jediná z celé rodiny, kdo ještě žije. A já to tu chci přežít, rozumíš?“ Šošanka se obrátila a zmizela ve své komůrce u vchodu baráku. Éva o jejích slovech dlouho přemýšlela. Jak se to dá vydržet, ztráta pěti sourozenců, jak se dá žít s vědomím, že se jejich těla rozplynula v kouři? Má Šošance věřit tu hrůzu o Évině rodině? Jsou už všichni opravdu mrtví? Éva se rozhodla, že se nevzdá naděje.
98 Ucetni_Osvetim_cz.indd 98
13.05.19 10:18