96
Sarah Mitchellová
Les prořídne a před nimi se otevře obloha. Rychle projdou opuštěným parkovištěm a zastaví se u zamčené brány. Je obtočená řetězem se zámkem. „Přejete si někdy dělat něco jiného, Henry?“ zeptá se Marta. Henry se k ní otočí obličejem. Vráska mezi obočím se mu prohloubí. „Ne,“ pronese pomalu, „nepřeji.“ Poté se zeptá: „Nebude vám dělat potíže přelézt?“ Martě chvíli trvá, než pochopí, že Henry myslí bránu. Henry leze jako první a Marta mu přehodí vak, pak se vyšplhá a posadí na vrchol brány. Henry jí pomáhá slézt. Má drsné a teplé ruce, připomínají cihly domů, na které sahala po cestě sem. Jakmile je na zemi, Henry uvolní sevření, položí svítilnu na zem a začne se zaobírat jakýmsi kabelem. Martu nejdřív napadne, že to má co do činění s branou, pak si všimne kola. Henry uvolní kabel, dá svítilnu do vaku, ten si přehodí přes rameno a otočí se i s řídítky k Martě. Martě dojde, že má v úmyslu doprovodit ji až k hotelu. „Podívejte,“ pronese, „nemusíte mě doprovázet. Tady už je to v pohodě.“ A myslí to vážně. Dopadá sem světlo z přístavu, tu a tam je kavárna a stánek s jídlem, ruch a shon sobotní noci spolehlivě upozadí samotu lesa a chatek. „Jste si jistá?“ Henrymu v hlase nezní ani úleva, ani zklamání. „Ano,“ odpoví Marta přesvědčivě. Už mu dost narušila večer. „Projdu dveřmi hotelu, než se naději! Moc díky za… za záchranu.“ Usměje se, ale výraz v Henryho tváři nerozezná. „Možná se ještě potkáme na pláži?“ Měla to být poznámka na okraj, která však vyzněla jako otázka. „Možná.“ Henry na vteřinu zaváhá, pak přehodí nohu přes kolo. „Jste si jistá…?“
Ztracene_dopisy.indd 96
15.05.19 17:48
Ztracené dopisy
97
„Jsem v pohodě.“ Když se stále nehýbá z místa, Marta přátelsky mávne rukou. „Tak už jeďte!“ Henry šlápne do pedálů a zadní světlo na kole svítí uklidňující červenou barvou. Marta se za ním dívá, dokud není světlo malinké jako špendlíková hlavička. „Na shledanou,“ zavolá za ním náhle a zdá se jí, že Henry zvedl ruku a zamával. Pak zmizel z dohledu. Když vejde do hotelového lobby, zazní od recepce smích. „Je klubová noc,“ informuje ji recepční. Blondýnu vystřídala mladá bruneta se zelenými nehty a časopisem v klíně. „Kriketový klub pro muže středního věku,“ dodá a odpoví tak na Martinu nevyřčenou otázku. „Jsou horší než mladíci.“ Marta je v pokušení si muže prohlédnout, ale je umazaná a vyfoukaná větrem. Ruce má mastné od ryby s hranolky, kterou si po cestě koupila. V hotelovém pokoji skopne boty z nohou, posadí se na postel a s úlevou si masíruje chodidla. Přejde do koupelny a napustí si vanu. Přidá pěnu a dívá se, jak voda proudí z kohoutku. Těší se na horkou lázeň. Zrovna se svléká, když zaslechne zapískání. Ztuhne uprostřed pohybu. Uši má našpicované. Napadne ji, jestli ji někdo z kriketového klubu pro muže středního věku nesledoval nahoru a teď si z ní střílí nebo s ní flirtuje. Natáhne si džíny. Zapískání se ozve znovu. Nestoudný, laciný zvuk. Tentokrát si všimne blikání vycházejícího z její bundy do deště. Natáhne se a rukou obejme tenký mobil. Přes celý displej se táhne esemeska. MŮŽEŠ MI ZÍTRA ZAVOLAT? Helen Marta na telefon s úžasem zírá. Kdo je Helen? A proč se jí ptá, jestli jí může zítra zavolat?
Ztracene_dopisy.indd 97
15.05.19 17:48
98
Sarah Mitchellová
Ale počkat! Vždyť to není její mobil! Když dojde k jedinému možnému logickému vysvětlení, zasvítí prázdná obrazovka a za chvíli ztmavne. Marta nevěřícně zírá na mobil – Henryho mobil –, který se právě vybil.
Ztracene_dopisy.indd 98
15.05.19 17:48
Ukázka elektronické knihy