96
Sarah Mitchellová
Les prořídne a před nimi se otevře obloha. Rychle projdou opuštěným parkovištěm a zastaví se u zamčené brány. Je obtočená řetězem se zámkem. „Přejete si někdy dělat něco jiného, Henry?“ zeptá se Marta. Henry se k ní otočí obličejem. Vráska mezi obočím se mu prohloubí. „Ne,“ pronese pomalu, „nepřeji.“ Poté se zeptá: „Nebude vám dělat potíže přelézt?“ Martě chvíli trvá, než pochopí, že Henry myslí bránu. Henry leze jako první a Marta mu přehodí vak, pak se vyšplhá a posadí na vrchol brány. Henry jí pomáhá slézt. Má drsné a teplé ruce, připomínají cihly domů, na které sahala po cestě sem. Jakmile je na zemi, Henry uvolní sevření, položí svítilnu na zem a začne se zaobírat jakýmsi kabelem. Martu nejdřív napadne, že to má co do činění s branou, pak si všimne kola. Henry uvolní kabel, dá svítilnu do vaku, ten si přehodí přes rameno a otočí se i s řídítky k Martě. Martě dojde, že má v úmyslu doprovodit ji až k hotelu. „Podívejte,“ pronese, „nemusíte mě doprovázet. Tady už je to v pohodě.“ A myslí to vážně. Dopadá sem světlo z přístavu, tu a tam je kavárna a stánek s jídlem, ruch a shon sobotní noci spolehlivě upozadí samotu lesa a chatek. „Jste si jistá?“ Henrymu v hlase nezní ani úleva, ani zklamání. „Ano,“ odpoví Marta přesvědčivě. Už mu dost narušila večer. „Projdu dveřmi hotelu, než se naději! Moc díky za… za záchranu.“ Usměje se, ale výraz v Henryho tváři nerozezná. „Možná se ještě potkáme na pláži?“ Měla to být poznámka na okraj, která však vyzněla jako otázka. „Možná.“ Henry na vteřinu zaváhá, pak přehodí nohu přes kolo. „Jste si jistá…?“
Ztracene_dopisy.indd 96
15.05.19 17:48