Natascha Lusenti
Emilia má hrozně ráda sladké, tak jako on, a má stejné zuby, bílé a křehké. Jako dítěti se jí zkazily skoro všechny a skoro najednou, a potom, co jí vypadaly a narostly jí nové, byly taky brzo plné kazů. Emilia myslí na to, že maminka by se nikdy neprovdala za tatínka, kdyby neměl ty krásné bílé zuby. Potrpěla si na hezké zuby. Kdo ví, jestli to má tak pořád, pomyslí si Emilia. „A jak se jmenoval tvůj syn?“ „Federico.“ Ozvěna těch dvou jmen naplní malou kuchyňku bytu ve čtvrtém patře. Emilia přemýšlí o tom, jak je možné, že s některými lidmi potřebuje dlouhou dobu, než jim začne věřit, zatímco jiným věří hned. A pokaždé se zmýlí, jak když věří hned, tak když jí to trvá dlouho. Emilia se nedovede orientovat, co se týče citů, které k ní ostatní chovají. Těžko je určuje, a když se jí už zdá, že je pochopila, obvykle se zmýlí, nebo to přijde moc pozdě. Ale s Ginou ne. Kvůli té pohovce. Rozkládací pohovka v její kuchyni na ni zapůsobila, jako by vyčetla ze silničního ukazatele, že jede správným směrem. „Mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív.“ „Co, drahoušku? Jméno svého tatínka?“ Emilia se rozesměje. Rty a taky zuby a malými váčky pod očima. „No… ano, to taky. A o příbězích na nástěnce. Že je píšu já. Měla jsem ti to říct, hned jak jsme se poprvé potkaly dole u schránek. Stěžovala sis, že ti nikdo nepíše, a přitom já jsem ti jistým způsobem psala už nějakou dobu. Ty jsi nevěděla, že jsem to já, a já zase nevěděla, že ty jsi jedním z adresátů. Obě jsme byly slepé, ale pak jsme se nějak poznaly.“ Emilia si vzpomene na některé zlé komentáře. Píšou: „Neměla jsi raděj ráno dýl spát?“ nebo „Nech toho! Koho to zajímá?“ A ona předstírá, že se jí nedotkly, ale přitom ji mrzí.
96 Ranni_prani.indd 96
08.01.19 14:32