Natascha Lusenti
Emilia má hrozně ráda sladké, tak jako on, a má stejné zuby, bílé a křehké. Jako dítěti se jí zkazily skoro všechny a skoro najednou, a potom, co jí vypadaly a narostly jí nové, byly taky brzo plné kazů. Emilia myslí na to, že maminka by se nikdy neprovdala za tatínka, kdyby neměl ty krásné bílé zuby. Potrpěla si na hezké zuby. Kdo ví, jestli to má tak pořád, pomyslí si Emilia. „A jak se jmenoval tvůj syn?“ „Federico.“ Ozvěna těch dvou jmen naplní malou kuchyňku bytu ve čtvrtém patře. Emilia přemýšlí o tom, jak je možné, že s některými lidmi potřebuje dlouhou dobu, než jim začne věřit, zatímco jiným věří hned. A pokaždé se zmýlí, jak když věří hned, tak když jí to trvá dlouho. Emilia se nedovede orientovat, co se týče citů, které k ní ostatní chovají. Těžko je určuje, a když se jí už zdá, že je pochopila, obvykle se zmýlí, nebo to přijde moc pozdě. Ale s Ginou ne. Kvůli té pohovce. Rozkládací pohovka v její kuchyni na ni zapůsobila, jako by vyčetla ze silničního ukazatele, že jede správným směrem. „Mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív.“ „Co, drahoušku? Jméno svého tatínka?“ Emilia se rozesměje. Rty a taky zuby a malými váčky pod očima. „No… ano, to taky. A o příbězích na nástěnce. Že je píšu já. Měla jsem ti to říct, hned jak jsme se poprvé potkaly dole u schránek. Stěžovala sis, že ti nikdo nepíše, a přitom já jsem ti jistým způsobem psala už nějakou dobu. Ty jsi nevěděla, že jsem to já, a já zase nevěděla, že ty jsi jedním z adresátů. Obě jsme byly slepé, ale pak jsme se nějak poznaly.“ Emilia si vzpomene na některé zlé komentáře. Píšou: „Neměla jsi raděj ráno dýl spát?“ nebo „Nech toho! Koho to zajímá?“ A ona předstírá, že se jí nedotkly, ale přitom ji mrzí.
96 Ranni_prani.indd 96
08.01.19 14:32
Ranní přání
„Ach, drahá Emilie, to jsi řekla moc krásně. Ano, poznaly jsme se.“ Dívka se podívá přímo do tváře staré ženě, která sedí vedle ní, po její levé ruce, na pohovce v kuchyni. Ta pohovka a ta kuchyň i stará žena by mohly být částí domečku pro panenky. Všechny jsou zmenšené. Ale dívka si uvědomí, že se pletla. To, čeho si všimla na Ginině tváři, není obyčejný prach. Je to kouzelný prach. Její tatínek si ho všiml dřív než ona. To proto za ní přišel sem do čtvrtého patra a nikam jinam. Tati, četls dnešní příběh na vývěsce? Emilii se zdá, že vidí lesk v koutcích očí svého otce, a protože nemůže natáhnout ruce, aby jeho slzy otřela, otře ty, které stékají po jejích tvářích. „Drahoušku, proč ty slzy?“ „Nejsem si jistá tím, co říkám, protože nejsem zvyklá plakat štěstím, ale myslím, že jsou to opravdu slzy štěstí. Ano. Děkuju, Gino.“ „Za co?“ „Vyznáš se v uzlech?“ Gina se zasměje celou protézou a dívce se chce ještě víc plakat. „Jak to, že můžeme říkat ‚smát se ještě hlasitěji‘, ale nemůžeme říct ‚plakat ještě hlasitěji‘?“ „To nevím, drahoušku, a ne, v uzlech se nevyznám.“ „A já myslím, že vyznáš. Jenom jsi to nevěděla. Díky moc, protože jsi mi pomohla rozvázat jeden, který jsem v sobě měla. Máš papírový kapesníček?“ „Ano, má milá, dojdu ti pro něj.“ Tati, přečtu ti příběh, který jsem napsala dneska, protože podle mě se ti bude líbit. Začíná jako vždycky: Dneska ráno jsem se probudila, protože jsem se naučila, že začátek každého dne je jedinečný, a tak se snažím být za to vděčná. A protože ráno je můj nejoblíbenější okamžik z celého dne, kdy provětrávám svoje myšlenky, tati, tak jako jsi to dělal ty. Ano, slibuju ti, že brzy zajdu k mamince a vyřídím jí tvůj pozdrav.
97 Ranni_prani.indd 97
08.01.19 14:32
Natascha Lusenti
„Gino, nebude ti vadit, kdy přečtu nahlas ten dnešní příběh z vývěsky? Mám ho tady, v telefonu.“ Emilia si ho vyfotografovala, protože ho chtěla poslat Lise, ale pak si to rozmyslela. Ještě své přítelkyni nevyprávěla o vzkazech pro kondominium. Nejdřív chce pochopit, kam ji dovedou. Vysmrká se, zatímco ji Gina ubezpečuje, že naopak, bude ráda, když ho uslyší od ní. Emilia začne bázlivě číst. Hlas se jí třese jako plamen svíčky v průvanu. „Promiň, začnu znova.“ Dívka si z levého oka otře poslední opožděnou slzu. „Musíš mít ráda své myšlenky, Emilie.“ „Ano, tati. Je to ta nejdůležitější věc, kterou jsi mě naučil. Jako kdybys mi dal kompas, víš to, že?“ „Ano, poklade, ale chtěl jsem, abys na to přišla sama. Vůbec není pravda, že bys neměla orientační smysl. Máš ho. Jenom hledáš jiné cesty, než jsou ty, které prošla většina lidí. To proto jsi měla často pocit, že ses ztratila. Ale neztratila ses: jen sis vybrala hodně dlouhé cesty.“ Emilia už nevidí otcovu tvář nikde tady v kuchyni paní ze čtvrtého patra. Znovu se podívá na Ginu. „Na cos myslela, Emilie?“ „Na to, že jsem šťastná, že jsme se setkaly. Jsem šťastná, že jsem se nastěhovala do tohohle domu.“ „Drahoušku, dovolíš mi, abych tě vzala za ruku? Někdy mám pocit, že bys mohla být moje vnučka.“ Emilia natáhne levou ruku ke staré ženě a ta ji stiskne. Dívka cítí prsty křehké jako sklo a napadne ji, jak dovede být sklo odolné. Palcem pravačky klikne na displej mobilu a začne číst.
Dneska ráno jsem se probudila a vzpomínala jsem na to, jak jsem šla navštívit svou matku do nemocnice, a ona mě poprosila, abych z malé taštičky, kterou si vzala s sebou, vyndala pinzetu. Otevřela jsem zásuvku nočního stolku u její postele. A našla jsem ji, ano. A pak mě
98 Ranni_prani.indd 98
08.01.19 14:32
Ukázka elektronické knihy