hrubého slova. Aspoň se tak tvářil navenek – tedy, hlavně před novináři. „Jak to – nepatří! Samozřejmě že patří, ty pacholku! Ty peníze, za které jsi je koupil, rozhodně patří! Chtěl jsi moji dceru prachsprostě okrást? A co děti? Ty jsi chtěl taky okrást?“ „Cože! Okrást?“ to už se ve mně hnula žluč a dvakrát se otočila. „Co mi to tady vykládáte za nesmysly? Anna mi vzala úplně všechno! Vyčistila a zrušila společné účty. Vzala si všechny hotové peníze z trezoru a nic nepřiznala. Prodala chatu, i byt v Hodkovicích. Prodala všechna auta. A zbavila se, kromě starých krámů a hadrů, i všech mých osobních věcí – to udělala naschvál, když jsem byl v nemocnici! A za to všechno dostala nejmíň dva miliony eur, ne-li víc! Tak kdo koho okradl?“ „Ty seš prostě ubohej, bezohlednej parchant, kterej nemá soucit ani s vlastními dětmi!“ to už zuřil a na tváři mu naskákaly rudé skvrny. „To je jen váš omyl! Asi vám Anna opomněla říct fakt, že nejsem otcem jejích dětí. Mám na to ověřený papír a soudem potvrzený test DNA. Nežádal jsem o něj já, ale ten její amant, co si ho léta vydržovala taky z mých peněz! A pokud jste to nevěděl, Anna se před nedávnem znovu vdala právě za toho amanta – biologického otce svých dětí! Tak!“ RNDR. Koutník, kandidát všelijakých věd a vysoký státní úředník doslova vypadal, že pukne zlostí, i když mezi tím kapku lapal po dechu, jako by se o něj pokoušela slabší mrtvička. To už mě držel pod krkem a sprostá slov se mu valila z úst. A já…, neudělal nic.
98