hrubého slova. Aspoň se tak tvářil navenek – tedy, hlavně před novináři. „Jak to – nepatří! Samozřejmě že patří, ty pacholku! Ty peníze, za které jsi je koupil, rozhodně patří! Chtěl jsi moji dceru prachsprostě okrást? A co děti? Ty jsi chtěl taky okrást?“ „Cože! Okrást?“ to už se ve mně hnula žluč a dvakrát se otočila. „Co mi to tady vykládáte za nesmysly? Anna mi vzala úplně všechno! Vyčistila a zrušila společné účty. Vzala si všechny hotové peníze z trezoru a nic nepřiznala. Prodala chatu, i byt v Hodkovicích. Prodala všechna auta. A zbavila se, kromě starých krámů a hadrů, i všech mých osobních věcí – to udělala naschvál, když jsem byl v nemocnici! A za to všechno dostala nejmíň dva miliony eur, ne-li víc! Tak kdo koho okradl?“ „Ty seš prostě ubohej, bezohlednej parchant, kterej nemá soucit ani s vlastními dětmi!“ to už zuřil a na tváři mu naskákaly rudé skvrny. „To je jen váš omyl! Asi vám Anna opomněla říct fakt, že nejsem otcem jejích dětí. Mám na to ověřený papír a soudem potvrzený test DNA. Nežádal jsem o něj já, ale ten její amant, co si ho léta vydržovala taky z mých peněz! A pokud jste to nevěděl, Anna se před nedávnem znovu vdala právě za toho amanta – biologického otce svých dětí! Tak!“ RNDR. Koutník, kandidát všelijakých věd a vysoký státní úředník doslova vypadal, že pukne zlostí, i když mezi tím kapku lapal po dechu, jako by se o něj pokoušela slabší mrtvička. To už mě držel pod krkem a sprostá slov se mu valila z úst. A já…, neudělal nic.
98
„To by snad stačilo, pane Koutníku,“ pronesl rázně kapitán, který mezitím auto obešel a odtrhnul ho ode mne. Trochu jsem se upravil, jak to přes utržené knoflíčky u košile jen šlo. Teď jsem zalitoval, že mám kabelu se smrtícími věcmi pořád v Amáliině autě…, Ale hned jsem ty ohavné myšlenky zahnal! „Ten parchant mi lže!“ štěkl Koutník, ale vztek z něj dál cákal po hektolitrech. „Jak to, že jeho děti nejsou jeho?“ „Nelže! Je to pravda. Viděl jsem ty papíry,“ řekl kapitán unaveně a na ta slova se protistrana zázračně uklidnila. Tedy, nejen na slova, ale hlavně na průkaz, jenž kapitán přidržel Koutníkovi ve výši očí. „Vaše doklady, prosím!“ „Na co?“ ohradil se. „Chce mě snad policie šikanovat?“ nasupil se. Kapitán na invektivu nereagoval. „Bezdůvodně jste napadl tady pana Velkoviče a po celou tu dobu ho verbálně urážíte. To je minimálně přestupek, odhlédnu-li od následné inzultace.“ Zamračil se, neochotně sáhl do kapsy a vyndal průkaz. „Vy jste státní zaměstnanec?“ kapitán tiše hvízdnul nad služební kartičkou ministerstva zahraničí, kterou doktor nechtěně ukázal s občanským průkazem. Ukázal ji nejspíš schválně, dědek plesnivej, vypočítavej! „Ano, jsem vyšší státní úředník, vedoucí sekce pro styky s Evropskou unií,“ a řekl to tak, jako by zrovna hrdě vypnul hruď pro metál a pootočil ksicht na kameru. „Jaká je to sekce? Pokud vím, je jich nejméně dvacet,“ z kapitánova hlasu zazněl pohrdlivý tón. 99
„Ta nejvýznamnější. Je to sekce pro národohospodářskou konvergenci,“ pronesl důležitě, jako by se zrovna představoval někde v televizním studiu. „Aha, to je ta sekce vyžraných bankéřů, která spravuje měšce s cizími penězi, že?“ zazubil se kapitán. „Slyšel jsem, že je to spíš cedník než měšec!“ „No dovolte! Je to naprosto zodpovědná práce!“ Koutník se zle zaškaredil. Ex tchán patřil k těm týpkům, kteří se rádi cpou před kamery a dokážou v klipovém čase říct nějaké souvislé moudro nejvýše na dvacet slabik. Vypadalo to, jako by snad léta cvičil nějaké úsporné umění haiku. Jinak to byl zachovalý pětašedesátník, jenž pracoval ve státní správě za každého režimu po celý svůj profesní život. Taky rád direktivně rozhodoval z měkkého, koženého křesla a se zálibou reprezentoval sám sebe za celý úřednický stav. Za standard – krom jiného – považoval služební limuzínu s řidičem, dobře vybavený byt, taktéž služební, ideálně v Bruselu, a nějakou tu fešnou sekretářku k ruce. Měl jsem tu čest párkrát ho svézt. Komandoval mě stejně, jako všechny své podřízené, a to jsem ho vezl jen na návštěvu, aby se jako hodný dědeček občas podíval na roztomilá vnoučata. Kdyby nosil hůlku, jako praví šviháci, určitě by mě s ní sem tam přetáhnul, nebo aspoň popíchnul, abych sebou hodil. Byl už léta vdovcem, a tak kariéře pořídil celý svůj životní styl, prokládaný občasnými románky se sekretářkami, a ty dost svižně obměňoval. Neviděl jsem ho už přes rok, ale rozhodně se nezměnil, maximálně přibral nějaké to kilo. 100 Ukázka elektronické knihy