nepříjemné nemocným očím, zdravým však milé, s ohledem na jejich změnu, nikoli svou.“97 Také vznik je totiž změna na straně stvoření, nikoli Boha. V Božím Slově, tj. v Božím poznání, totiž stvoření existuje od věčnosti, ačkoli samo není věčné, jak Augustin vykládá v pojednání „O Boží obci“, kde se touto otázkou zabývá podrobněji.98 V páté knize „O Trojici“ si podobně klade otázku, zda byl Bůh vždy Pánem, pokud by neměl nad kým panovat, kterou v obměněné formě znal již Plotin.99 Augustin se pokouší tuto obtížnou asymetrii vysvětlit na příkladu s penízem, který se sám nijak nezmění, začne-li být cenou nějaké věci či zálohou za ni, a přece jej tak nelze bez této okolnosti nazývat: O penízi lze tedy vypovídat tolikerou relaci, aniž by se jakkoli změnil, protože když o něm takto začneme nebo přestaneme mluvit, nenastane žádná změna v jeho přirozenosti či formě, díky níž je penízem. Tím spíše bychom měli akceptovat, že se o neproměnné Boží substanci něco vypovídá jako relace vůči stvoření, co sice začínáme v čase říkat, přesto však rozumíme, že se nic nepřihodilo samotné Boží substanci, nýbrž stvoření, k němuž se vztahuje.100
Tato myšlenka snad vrhá určité světlo na Augustinovo tvrzení o působení (kategorie facere), které je, stejně jako bytnost, platnou výpovědí o Bohu, a v pravém smyslu dokonce jen o něm. Ještě důležitější Augustinova úvaha o kategorii relace se týká vztahů mezi božskými osobami, které nás vracejí k východisku páté knihy, totiž k protiariánské polemice. Augustinovi protivníci mají nepochybně pravdu, že výpovědi charakteristické pro Syna a Otce „zrozený“ a „nezrozený“ nejsou pro Boha akcidenty. Z toho však podle Augustina nevyplývá, že jsou to výpovědi 97 De trin. V,16,17 (CCL 50, 227,76–78): … sicut lux infirmis oculis aspera, firmis lenis est, ipsorum scilicet mutatione, non sua. 98 De civ. Dei XII,16–17 (CCL 48, 370–373); srv. také Conf. XI,7,9–8,10 (CCL 27, 198n.); XII,15,18–19 (CCL 27, 224n.). Srv. také výše, „Věčnost a čas“. 99 De trin. V,16,17. Srv. Plotin, Enn. VI,8(39),20,29n.: Πῶς οὖν ἄρχον οὐκ ὄντος πρὸς ὅ; Plotin se zde ptá, jak by Jedno mohlo být Pánem, kdyby nemělo nad čím panovat. Také podle Aristotela je pán podmíněn existencí služebníka, srv. Cat. 7b17n.: … δούλου ὄντος δεσπότης ἐστίν. 100 De trin. V,16,17 (CCL 50, 226,46–53): Si ergo nummus potest nulla sui mutatione totiens dici relative ut neque cum incipit dici neque cum desinit aliquid in eius natura uel forma qua nummus est mutationis fiat, quanto facilius de illa incommutabili dei substantia debemus accipere ut ita dicatur relative aliquid ad creaturam ut, quamuis temporaliter incipiat dici, non tamen ipsi substantiae dei accidisse intellegatur sed illi creaturae ad quam dicitur? Jak zdůrazňuje R. J. Teske („Properties“, 7–19), jde právě o výpovědi a podmínky jejich pravdivosti, nikoli o změnu v Bohu. Jako příklad uvádí výpovědi „Michiganské jezero je po mé pravici“; „Michigenské jezero je po mé levici“, které jsou pravdivé v různém čase, aniž by to přinášelo změnu pro jezero samo (ibid. 14).
98