nepříjemné nemocným očím, zdravým však milé, s ohledem na jejich změnu, nikoli svou.“97 Také vznik je totiž změna na straně stvoření, nikoli Boha. V Božím Slově, tj. v Božím poznání, totiž stvoření existuje od věčnosti, ačkoli samo není věčné, jak Augustin vykládá v pojednání „O Boží obci“, kde se touto otázkou zabývá podrobněji.98 V páté knize „O Trojici“ si podobně klade otázku, zda byl Bůh vždy Pánem, pokud by neměl nad kým panovat, kterou v obměněné formě znal již Plotin.99 Augustin se pokouší tuto obtížnou asymetrii vysvětlit na příkladu s penízem, který se sám nijak nezmění, začne-li být cenou nějaké věci či zálohou za ni, a přece jej tak nelze bez této okolnosti nazývat: O penízi lze tedy vypovídat tolikerou relaci, aniž by se jakkoli změnil, protože když o něm takto začneme nebo přestaneme mluvit, nenastane žádná změna v jeho přirozenosti či formě, díky níž je penízem. Tím spíše bychom měli akceptovat, že se o neproměnné Boží substanci něco vypovídá jako relace vůči stvoření, co sice začínáme v čase říkat, přesto však rozumíme, že se nic nepřihodilo samotné Boží substanci, nýbrž stvoření, k němuž se vztahuje.100
Tato myšlenka snad vrhá určité světlo na Augustinovo tvrzení o působení (kategorie facere), které je, stejně jako bytnost, platnou výpovědí o Bohu, a v pravém smyslu dokonce jen o něm. Ještě důležitější Augustinova úvaha o kategorii relace se týká vztahů mezi božskými osobami, které nás vracejí k východisku páté knihy, totiž k protiariánské polemice. Augustinovi protivníci mají nepochybně pravdu, že výpovědi charakteristické pro Syna a Otce „zrozený“ a „nezrozený“ nejsou pro Boha akcidenty. Z toho však podle Augustina nevyplývá, že jsou to výpovědi 97 De trin. V,16,17 (CCL 50, 227,76–78): … sicut lux infirmis oculis aspera, firmis lenis est, ipsorum scilicet mutatione, non sua. 98 De civ. Dei XII,16–17 (CCL 48, 370–373); srv. také Conf. XI,7,9–8,10 (CCL 27, 198n.); XII,15,18–19 (CCL 27, 224n.). Srv. také výše, „Věčnost a čas“. 99 De trin. V,16,17. Srv. Plotin, Enn. VI,8(39),20,29n.: Πῶς οὖν ἄρχον οὐκ ὄντος πρὸς ὅ; Plotin se zde ptá, jak by Jedno mohlo být Pánem, kdyby nemělo nad čím panovat. Také podle Aristotela je pán podmíněn existencí služebníka, srv. Cat. 7b17n.: … δούλου ὄντος δεσπότης ἐστίν. 100 De trin. V,16,17 (CCL 50, 226,46–53): Si ergo nummus potest nulla sui mutatione totiens dici relative ut neque cum incipit dici neque cum desinit aliquid in eius natura uel forma qua nummus est mutationis fiat, quanto facilius de illa incommutabili dei substantia debemus accipere ut ita dicatur relative aliquid ad creaturam ut, quamuis temporaliter incipiat dici, non tamen ipsi substantiae dei accidisse intellegatur sed illi creaturae ad quam dicitur? Jak zdůrazňuje R. J. Teske („Properties“, 7–19), jde právě o výpovědi a podmínky jejich pravdivosti, nikoli o změnu v Bohu. Jako příklad uvádí výpovědi „Michiganské jezero je po mé pravici“; „Michigenské jezero je po mé levici“, které jsou pravdivé v různém čase, aniž by to přinášelo změnu pro jezero samo (ibid. 14).
98
o substanci. To je vlastní smysl celého výkladu páté knihy, avšak tato úvaha si žádá další přehodnocení aristotelských kategorií, kde je relace jedním z akcidentů. Augustin se proto dovolává rozlišení mezi výpověďmi ad se a ad aliquid, známé v platonské tradici.101 Obrat ad se,102 tj. „o sobě“ či „vzhledem k sobě“ (aniž by ovšem šlo o sebevztah), někteří interpreti překládají také „absolutně“,103 tj. beze vztahu k jinému.104 Podle úryvků (2) a (3) výše jej Augustin přejal od svých protivníků, chce mu však dát jiný význam. Tyto výpovědi podle jeho výkladu činíme o Boží substanci a užíváme jich o všech osobách v jednotném, nikoli množném čísle (kupř. „Bůh“, „dobrý“, „veliký“).105 Oproti tomu výpovědi ad aliud činíme o Bohu ve vztahu k něčemu jinému, také o božských osobách vzhledem k sobě navzájem (kupř. „Otec“ nebo „Syn“), což je jistě výpověď vztahu (ad aliquid) čili relace (relativum).106 Přesto se podle Augustina nejedná o akcident, tj. vztah přechodný či proměnný.107 101 De trin. V,8,9. Rozlišení „samo o sobě“ (per se ipsum) vs. „vůči jinému“ (ad aliquid) užil Augustin podle vlastního svědectví již ve svém prvním, ztraceném díle De pulchro et apto, srv. Conf. IV,15,24 (CCL 27, 52,3n.); viz k tomu R. Kany, Augustins Trinitätsdenken, 498n., pozn. 2120. Rozlišení „o sobě“ (αὐτὰ καθ’ αὑτά) vs. „ve vztahu k jinému“ (πρὸς ἄλλα) užívá Platon, Soph. 255c12n.; srv. také Parm. passim; Simplikios je připisuje Xenokratovi a Andronikovi; srv. In Arist. Cat. 4 (CAG 8, 63,22n.). 102 De trin. V,4,6. 103 Srv. M. Schmaus (BKV, II/14, 194): „absolute Ausdrücke“; M. Mellet – Th. Camelot (BA 15, 443): „qualification absolue“; G. Beschin (NBA I/4, 247): „si attribuisce in senso assoluto“. 104 Aristoteles charakterizuje substanci v prvním významu (tj. jednotlivinu) jako tu, „která se nevypovídá o žádném nositeli ani v žádném nositeli není“ (ἣ μήτε καθ’ ὑποκειμένου τινὸς λέγεται μήτε ἐν ὑποκειμένῳ τινί ἐστιν), Cat. 5 (2a11–13). 105 De trin. V,8,9; V,10,11. 106 De trin. V,4,6. Srv. Aristoteles, Cat. 7, 6a36–8b24; Ps.-Augustin, Categoriae decem ex Aristotele decerptae 11 (PL 32, 1430–1432) = Paraphrasis Themistiana 93–112 (Minio-Paluello 154–159). Porfyrios v malém komentáři ke „Kategoriím“ užívá v pojednání o aristotelské kategorii relace (πρός τι) také výrazu σχέσις, srv. In Cat. (CAG IV/1, 111,6–126,32, zde 112,2.9; 124,17n.22n.; 124,29n.; 125,5.15.17). Podobně také Plotin ve svém trojdílném pojednání o kategoriích, srv. zejména Enn. VI,1(42),6–9 o kategorii πρός τι: výraz σχέσις zde označuje „vztaženost“, fakt bytí ve vztahu (srv. také Enn. VI,1[42],14,10.13; 15,15; 17,5.11; 18,16n.; 22,10; 30,23; VI,2[43],16,2n.; VI,3[44],11,9; 18,28; 21,16n.; 28,5n.). Rovněž jej Plotin užívá obecněji pro postižení vztahu k jinému (ἡ πρὸς τὰ ἄλλα σχέσις, srv. Enn. II,4[12],13,28; 14,24; IV,4[28],31,13), často o vztahu v rámci uspořádaného kosmu, ať už částí mezi sebou, nebo jejich vztahu k celku (Enn. IV,4[28],33,29n.: τὰς δὲ σχέσεις τῶν μερῶν πρὸς ἄλληλα καὶ πρὸς τὸ ὅλον), zejména o vztahu mezi hvězdami, tj. postavení hvězd (srv. Enn. III,1[3],2,28; 5,34–58; 6,15; IV,4[28],33,4.32; 34,10.22; 35,20), o vztahu rostlin a živočichů k veškerenstvu (srv. Enn. III,1[3],5,11), ale i pro vnitřní uspořádání ve smyslu struktury (srv. Enn. IV,7[2],4,14.18; VI,1[42],29,17; III,1[3],7,5n. IV,4[28],26,2; 29,23). Konečně mluví Plotin o vztahu (σχέσις) Intelektu a jeho obsahů (srv. Enn. VI,7[38],39,7); v pojednání o číslech zdůrazňuje, že vztah (σχέσις) není základem čísel, stejně jako není základem jiných idejí (srv. Enn. VI,6[34],14,19–34). 107 Augustin ve své představě výpovědí „Otec“ a „Syn“ jako relací, nikoli substancí, snad mohl navázat na Ambrožovo pojetí těchto výpovědí jako kvalit (proprietas), srv. De fide IV,8,81–87
99
Augustinovi protivníci tvrdí, že výpovědi „zrozený“ a „nezrozený“ se vypovídají ad se, a vyjadřují tak substanciální rozdíl mezi Otcem a Synem. Proto se Augustin pokouší ukázat, že jsou to rovněž relace, stejně jako „Otec“ a „Syn“. Ve své úvaze vychází z výrazu „zrozený“, který skutečně implikuje poukaz k tomu, „z koho“ se dotyčný zrodil, a může být tedy jako relace chápán.108 Pro výraz „nezrozený“ se Augustin dovolává zásady, podle níž se negace týkají téže kategorie jako afirmace téže výpovědi109 (podobnou argumentaci jsme viděli i v polemice Ps.-Basilově);110 kupř. výpověď „Není bílý“ spadá do téže kategorie kvality jako „Je bílý“. Také u výpovědi „nezrozený“, kterou lze chápat jako ekvivalent „není zrozený“, se tedy jedná o relaci.111 Výpověď „nezrozený“ je ovšem obtížnější případ nejen pro svou povahu negace, ale rovněž v tom smyslu, že není přesným ekvivalentem pojmu „Otec“. Kdo je „nezrozený“, nemusí proto být otcem (a naopak); jde o popření odvozenosti z jiného počátku, nikoli o tvrzení vztahu ploditele vůči potomku. Ve své parafrázi (výše, úryvek 3) Augustin svým protivníkům připisuje absolutní užití také pro výrazy „Otec“ a „Syn“. To se však jeví spíše nepravděpodobné, protože jde o výpovědi zjevně relační, a navíc Eunomios (pokud Augustin polemizuje proti němu) mezi pojmy „Otec“ a „nezrozený“ rozlišoval (patrně v jejich ohledu, nikoli referenci).112 Augustinův pokus vysvětlit charakteristiky jednotlivých božských osob jako výpovědi relací však implikuje ještě další obtíž s ohledem na třetí z božských osob, Ducha svatého, která relační pojmenování nemá. Augustin si všímá, že obě části jeho jména, „Duch“ i „svatý“, jsou
(CSEL 78, 184–187). Viz k tomu M. Weedman, „Augustine’s De Trinitate 5 and the Problem of Divine Names ,Father‘ and ,Son‘“, in: Theological Studies 72, 2011, 768–786, zde 775; Ch. Markschies, Ambrosius von Mailand und die Trinitätstheologie: Kirchen- und theologiegeschichtliche Studien zu Antiarianismus und Neunizänisus bei Ambrosius und im lateinischen Westen (364–381 n. Ch.), Tübingen 1995, 200–206. Terminologii relací (σχέσις) užíval ovšem také Řehoř z Nazianzu, srv. níže, str. 103 s pozn. 127. 108 De trin. V,6,7. Podobnou úvahu zná také Plotin pro vztah původu, srv. Enn. VI,1(42),6,24: … οὗτος πεποίηκε τοῦτον. 109 Srv. De trin. V,7,8. 110 Srv. Ps.-Basil, C. Eun. IV,2,2 (PG 29, 684a–b); citováno výše, str. 82 s pozn. 7. Autor zde rovněž mluví o „protikladu“ (τὸ ἀντιδιαστελλόμενον), jímž je nezrozenost vůči zrozenosti, v souvislosti s úvahou o kategorii, do níž spadají. 111 De trin. V,6,7–V,7,8. Podle M. L. Carrekera se předpoklad, že „nezrozený“ není výpověď relace, netýká jen ariánské, ale také kappadocké teologie, srv. M. L. Carreker, A Commentary on Books Five, Six, and Seven of the De Trinitate of Saint Augustine of Hippo, PhD Dissertation, Dalhousie University, Halifax 1992, 135n. Kappadočané ovšem odmítali z toho vyvozovat různost substance Otce a Syna. Srv. Řehoř z Nazianzu, Or. 29,12 (SC 250, 202,11–13). 112 Touto otázkou jsem se zabývala v článku „Označují souznačná jména totéž?“.
100 Ukázka elektronické knihy