98
I. DÍL
stavovali nahatou jako nějakou tanečnici v zábavním erotickém podniku147, což už Mallet neuvádí. Každopádně prý Karkulka při vší své nevinnosti muže rozpaluje. Ne všechna děvčata jsou taková, ale Karkulka je rozmazlený jedináček. Karkulkovský sex appeal není vrozený, ale vybudovaný rodiči, které dívky k této roli „sladkého děvčátka“ vybízejí. Karkulka dostala červenou karkulku od Babičky, která je klíčovou postavou příběhu, ale přitom prý o ní víme paradoxně málo: jen to, že Karkulku rozmazluje. Její podoba ale nemá profil. Říkají se o ní divné věci. Kolik reálných babiček bydlí daleko od vesnice, půl hodiny cesty v lese? Co ta její nemoc? Kdyby byla Babička v rekonvalescenci, snad by ji víno a koláč posílily, ale při nemoci? Je nemocná nebo jen slabá? – Tuto nevýraznost v zobrazení Babičky vysvětluje Mallet „trikem, který se jinak nachází jen ve snech“ (tamtéž, 103). Spočívá v tom, že se nějaká osoba, „charakter“, zde tedy Babička, rozpojí na dvě postavy: „Není úplnou osobou, nýbrž jen aspektem matky. Ztělesňuje určité tajemství a tabu přání matky. Takováto přání se nehodí do komunity; babička proto žije daleko od vesnice, na území, kam jsou normálně vyhošťovány černé ovce.“ (tamtéž, 103–104)148 Podle Malleta Babička věděla, že postava přede dveřmi není Karkulka, ale Vlk, a chtěla být snědena (rozuměj „pomilována“). Nebolelo ji to a podle Bechsteina byla po vysvobození Myslivcem a snězení koláče a vypití vína „zase svěží a zdravá“. V Matce je tak dichotomie: na jedné straně má strach, aby se dceři v lese nic nestalo; na druhé straně touží po tom, aby byla sváděna jako Karkulka (u Bechsteina Vlk opravdu Karkulce dělá komplimenty jako nějaký dvorný švihák z Perraultova Ponaučení) a aby ji navštívil v domku daleko za vesnicí. Takové přání od matek by prý mohlo někoho morálně pohoršit, a proto je raději přemístěno na postavu babičky. Matka je osamělá, jakožto žena; muž se jen mihne v podobě Myslivce, a hned zmizí. Protože se její přání jen těžko naplní, hledá podle Malleta náhradní cestu přes Karkulku – jakou cestu? Tento bod není prozatím jasný, a tak nechme autora pokračovat. Na vědomé úrovni by prý Matka své řešení popřela, neboť se chová naprosto korektně ve své pozici vychovatelky. Ale že bychom měli poslouchat, co Karkulce vlastně říká: proč do ní tak nepřátelsky rýpá, proč jí říká, aby se vydala na cestu, než bude horko, když je Karkulka dávno připravená, košíček na lokti? Takové otravování podkopává podle Malleta sebejistotu dětí, která by vedla k žádoucí nezávislosti: vede jen k tomu, že jsou „hodné“. Co vlastně znamená ono „venku jdi pěkně slušně“? Podle Malleta je to mlhavý požadavek, který se dotýká morálky, sexuality a rozmnožování, a u dětí 147 Viz též jednu Kunderovu hrdinku, oděnou v některých scénách ne pouze karkulkou, ale pouze buřinkou. 148 Toto rozdvojování je pro pohádky typické. Matka se tam často rozpadá na vlastní matku vs. macechu nebo čarodějnici. Nebo na matku vs. pratetu tygra.
I. DÍL
99
je obvyklé, že se nezeptají, co se podobnými výroky přesně míní, což ovšem neznamená, že je to nezajímá, naopak: ale diskutují o tom mezi sebou, nikoli s rodiči, a to ani v dnešní době sexuální osvěty; cítí totiž, že by jejich otázky vyvolaly rozpaky, a to v nás, v dospělých. Karkulka se tedy nezeptá, co Matka myslí tím slušným, mravným jitím. Kdyby se Karkulka optala a Matka odpověděla přímo, musela by říct „Nevrť zadkem, jinak po tobě budou chlapi chlípně koukat“, jenže to by prý zase vyvolalo zájem, co jsou to ty „chlípné“ pohledy a jak se i jinak vyvolávají. Mallet se zde zastává rodičů, kteří i v době sexuální osvěty mají potíž mluvit o sexuálních věcech nějakým přirozeným a uvolněným způsobem. Matka Karkulce nenaznačí, že by v lese mohla potkat Vlka, to jméno se ani neodváží vyslovit. Varování, aby „nesešla z cesty“ lze pak podle Malleta číst jako „nesejít ze správné cesty“, tedy v přeneseném smyslu slova; rozbití skla by nehrozilo ani od tříletého dítěte, takže jde o obrazné vyjádření, že Karkulce hrozí ztratit nevinnost a stát se „padlou děvou“. Karkulka formálně přislíbí poslušnost – ale Matka by se prý z toho neměla moc těšit, neboť na děvče, jak se ukáže dál, varování neudělala žádný dojem a nebude váhat uposlechnout Vlka a vstoupit do lese. Podle Malleta slova děti neovlivní: určující je jejich specifický vztah s rodiči, v tomto případě s matkou. Nyní přijde ona výše oznámená náhradní cesta k Matčinu uspokojení přes Karkulku: Babička v reálu neexistuje, a tak to je Matka, kdo dal Karkulce červenou karkulku jakožto erotický emblém, vybavil ji smyslným charismatem a učinila ji marnivou. Udělala to proto, že sama už byla za hranicí toho, aby mohla svádět: to přísluší jen ženám před svatbou, než se jim podaří získat manžela – vidíme s překvapením, že zde Mallet nadhazuje model Matky s nějakým manželem, samé ale toužící po jakési téměř romantické lásce; to v závěru jeho rozboru opravdu přijde. Matka se s Karkulkou identifikuje jakožto s obrazem sebe samé za mlada. Matka si to ani nemusí uvědomovat, ale děvče ví, že se od ní očekává být přitažlivou „sladkou dívkou“, „miláčkem“: toto nevědomé poselství je podstatnější než všechna explicitní slova. Karkulka se chová koketně, žensky, při vší své nevinnosti malého dítěte: „měl ji rád každý, kdo se na ni jen podíval“ (můj překlad Grimmů). Určitě také slyší komplimenty ze všech stran. Zpět do textu. Nyní, když má jít Karkulka do lesa, si ale Matka dělá starost: „Nepůjde vesnicí, kde pohled na ni potěší faráře, pošťáka nebo manželku hokynáře“ (tamtéž, 110), ale lesem, kde je dobře známý zlý Vlk. „Vlk není žádná fantastická smyšlenka, bledá, bezbarvá a nakonec nereálná jako babička. Vlk je faktem, obrazem, co každý zná a kterého se mnohý bojí. Karkulčina matka není jediná osoba, která před vlkem varuje. Mnoho matek by udělalo všechno možné, jen aby dcery před vlkem uchránily. Otcové děvčátek jsou z něj také vyděšeni, farář proti němu káže a kněz naslouchá zpovědím těch, kdo vlkovi padli za oběť. Nu, vlk nemusí být přímo Ďábel, ale je přinejmenším jeho příbuzný a matky, otcové a osoby v sutaně
100
I. DÍL
dělají dobře, že před ním varují. Vlk je nebezpečný.“ (tamtéž, 111) Tohle je opravdu pěkné! Kdybych přidal další osoby: Vlk je i to, čeho se může bát nějaká holčička, že na ni vyskočí, když jde večer domů, z křoví jako „úchyl“, nebo to, co se schovává v jejím tmavém nočním pokoji ve skříni nebo pod postelí, to, kvůli čemu se bojí jít bytem v noci na záchod a kvůli čemu se přikrývá peřinou, aby jí nekoukal ani palec na noze. Je to jakési Nadjá, ale ve své podobě, kterou Lacan kdysi označil za „krutou a obscénní“ současně. Pro můj vlastní výklad je podstatné, že tato směsice sexu a hrůzy z něj nemusí být obecně přidělena jen mužskému „vlčákovi“, ale, protože vlastně patří prožívající osobě, může označovat vztah k venkovnímu komukoli. Možná k této existenci Vlka – jakožto patřícího do prožívání strachující osoby – směřuje i Mallet: „Tak se to říká. Ale dovoluji si prohlásit, že vlk je nebezpečný proto, že tolik lidí si o něm myslí, že je nebezpečný a ostatní před ním varují.“ (tamtéž, 111) Zpět do textu. Osamělé děvčátko vejde do lesa, kde bydlí velký a zlý Vlk. Ten hned neukáže tesáky, ale zdvořile říká: „Dobrý den, Červená karkulko.“ Je Karkulka vyděšena? Naprosto ne: „Pěkně děkuji, Vlku.“ Mallet zde vypíchne, že holčička dobře zná jméno bestie, jméno, které se Matka neodvážila vyslovit, a doprovodí to komentářem, že rodiče si často myslí, že jejich děti nic neví o věcech života, lásce a smrti, ale že tomu tak není: mnoho se dozvědí od vrstevníků už v mateřské školce. Karkulka se vůči Vlkovi chová se sebedůvěrou, a dokonce „sofistikovaně“: není to žádná maminčina poslušná holčička, jak si matka ve svém pedagogickém optimismu myslí. Celé generace dětí se podle Malleta chovaly stejně: říkaly ano, ale pak šly podle svého a experimentovaly. „Děti trénují svou sílu v takových zkušenostech, přičemž dozrávají a rozvíjejí svůj charakter. Kdyby tomu tak nebylo, pak by většina dětí, jež prošly autoritářskou výchovou, skončila jako dospělí bez barvy a charakteru.“ (tamtéž, 113) Pohádka ovšem nechce být pedagogickým návodem k neposlušnosti vůči rodičům, a proto je Karkulka také potrestána (spolknuta Vlkem), u Perraulta bez odvolání, u Bechsteina a Grimmů poté zachráněna; ti poslední navíc připojí dodatek o napravené Karkulce, podle Malleta (má pravdu) dost nudný ve srovnání s prvním, třaskavým příběhem. Pak se téměř dvě stě let nic neděje, až najednou výbuch a na barikády jde mladá generace proti šosácké morálce (rok 1968 s revoltou studentů); pro děti žádá skončení útlaku školou, rodiči a státem, pro sebe uspokojení pudů, konec tlaku na výkon a sexuální osvětu bez tabu. Vypadalo to jako utopické. Ale s demokratickou výchovou jsou v současnosti ze sladkých Karkulek, co by každý měl rád, jen se na ně podívat, sebevědomé osoby, jež chápou poslušnost spíše jako projev slabosti, bojují za svá práva a berou od šestnácti antikoncepci; Vlka potkávají na mejdanech. Avšak reformátoři chtěli dítě nejen aktivní a sebejisté, ale také mírné a tolerantní: „Nikdy v minulosti se děti tak vzájemně neterorizovaly jako dnes. Závidějí druhému jeho věci, a čím víc dostanou, tím jsou nespokojenější. Nejsou ani šťastné
Ukázka elektronické knihy