který vytváří postavy šílenců, jejichž pomatenost jim, podobně jako u Leonharda Franka, poskytuje beztrestnost při odporu proti válečné mašinerii, stává se stigmatem vyvoleného, ale při konečném účtování vede k porážce (povídka Šimčík a jeho mať). Stín šílenství doprovází také hrdinu Švantnerovy novely Božia hra, kde spisovateli slouží k zamyšlení nad psychikou člověka. Několikrát se objevují i stavy maximálního vypětí, kdy člověk tváří v tvář smrti odkrývá krutost, která je vlastní jeho povaze. V této novele nelidskost války nespočívá jen v její brutalitě, masakrech a pustošení, které působí ve světě lidí jako kolektivu, ale také v psychice jedince. Válka proniká hluboko do nitra člověka, v krajním případě ničí, rozbíjí, štěpí jeho osobnost, a tím ho odsuzuje k nenaplněné, částečné existenci. Tento motiv skvěle využil také Richard Weiner ve své povídce Dvojníci. V obou uvedených literaturách nenásledovalo vyrovnávání se s válkou v širším rozsahu bezprostředně po jejím ukončení, přestože válka tvořila základ mnoha děl napsaných po roce 1918, nebo dokonce i před ním. Bylo zapotřebí několika let odstupu, než se objevila díla, v nichž se projevily ostré demaskující tendence.191 Texty napsané s ještě větším odstupem, ve třicátých, nebo dokonce čtyřicátých letech 20. století, jsou pak spíše „cestou do nitra“. Byly to roky po úspěchu Ericha Marii Remarquea, jehož román Na západní frontě klid, vydaný v lednu 1929, prolomil válečné ticho a zahájil tzv. válečný boom 1929–30, tj. příliv literatury věnované tematice války. Remarque v úvodu svého románu napsal: 191 Například Richard Weiner píše své první protiválečné povídky ještě během války (svazek Lítice 1917, později Škleb 1919), stejně rychle reaguje na démona války Ján Hrušovský (svazek Zo svetovej vojny, 1919) – oba mimochodem pod vlivem vlastních zkušeností z fronty. O něco později Vladislav Vančura, jehož román Pole orná a valečná vyšel v roce 1925. Józef Wittlin a Jozef Cíger Hronský potřebovali trochu více času: Wittlinova Sůl země vyšla až v roce 1935, Hronského dvě povídky se objevily v roce 1935 (Gajdošov vojna-kôň a Šimčík a jeho mať) v roce 1933. Také Hrušovský píše ještě ve třicátých letech 20. století protiválečný román Peter Pavel na prahu nového sveta (1930). František Švantner se naopak k první válce rozhodne vrátit až v průběhu druhé světové války. To si svůj poslední účet s válkou vyřizuje i Jozef Cíger Hronský. Švantner napsal novelu Božia hra v roce 1943 a Hronský román Pisár Gráč, datovaný 1940. Tito spisovatelé se řadí k tomu literárnímu vzorci, k tomu stylu psaní o válce, který ve světové literatuře dosahuje svého vrcholu v expresionismu. ( 98 )
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.