který vytváří postavy šílenců, jejichž pomatenost jim, podobně jako u Leonharda Franka, poskytuje beztrestnost při odporu proti válečné mašinerii, stává se stigmatem vyvoleného, ale při konečném účtování vede k porážce (povídka Šimčík a jeho mať). Stín šílenství doprovází také hrdinu Švantnerovy novely Božia hra, kde spisovateli slouží k zamyšlení nad psychikou člověka. Několikrát se objevují i stavy maximálního vypětí, kdy člověk tváří v tvář smrti odkrývá krutost, která je vlastní jeho povaze. V této novele nelidskost války nespočívá jen v její brutalitě, masakrech a pustošení, které působí ve světě lidí jako kolektivu, ale také v psychice jedince. Válka proniká hluboko do nitra člověka, v krajním případě ničí, rozbíjí, štěpí jeho osobnost, a tím ho odsuzuje k nenaplněné, částečné existenci. Tento motiv skvěle využil také Richard Weiner ve své povídce Dvojníci. V obou uvedených literaturách nenásledovalo vyrovnávání se s válkou v širším rozsahu bezprostředně po jejím ukončení, přestože válka tvořila základ mnoha děl napsaných po roce 1918, nebo dokonce i před ním. Bylo zapotřebí několika let odstupu, než se objevila díla, v nichž se projevily ostré demaskující tendence.191 Texty napsané s ještě větším odstupem, ve třicátých, nebo dokonce čtyřicátých letech 20. století, jsou pak spíše „cestou do nitra“. Byly to roky po úspěchu Ericha Marii Remarquea, jehož román Na západní frontě klid, vydaný v lednu 1929, prolomil válečné ticho a zahájil tzv. válečný boom 1929–30, tj. příliv literatury věnované tematice války. Remarque v úvodu svého románu napsal: 191 Například Richard Weiner píše své první protiválečné povídky ještě během války (svazek Lítice 1917, později Škleb 1919), stejně rychle reaguje na démona války Ján Hrušovský (svazek Zo svetovej vojny, 1919) – oba mimochodem pod vlivem vlastních zkušeností z fronty. O něco později Vladislav Vančura, jehož román Pole orná a valečná vyšel v roce 1925. Józef Wittlin a Jozef Cíger Hronský potřebovali trochu více času: Wittlinova Sůl země vyšla až v roce 1935, Hronského dvě povídky se objevily v roce 1935 (Gajdošov vojna-kôň a Šimčík a jeho mať) v roce 1933. Také Hrušovský píše ještě ve třicátých letech 20. století protiválečný román Peter Pavel na prahu nového sveta (1930). František Švantner se naopak k první válce rozhodne vrátit až v průběhu druhé světové války. To si svůj poslední účet s válkou vyřizuje i Jozef Cíger Hronský. Švantner napsal novelu Božia hra v roce 1943 a Hronský román Pisár Gráč, datovaný 1940. Tito spisovatelé se řadí k tomu literárnímu vzorci, k tomu stylu psaní o válce, který ve světové literatuře dosahuje svého vrcholu v expresionismu. ( 98 )
Tato kniha není ani obžalobou, ani vyznáním. Je to pouhý pokus podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům.192
Díla slovenských spisovatelů vyrovnávajících se s válkou, a zejména kniha Jozefa Cígera Hronského Pisár Gráč, jsou především příběhy ztracené generace. I když se zdá, že první světová válka je již uzavřené téma, skutečnost, že celé 20. století, jak říká Jan Patočka, bylo zasažené válkou, provokuje k novým návratům. […] lidstvo je zkušeností války tak prostoupeno a fascinováno, že jedině z ní je možno pochopit rysy dějin naší doby. […] Síla nás fascinuje i nadále, vede nás svými cestami, fascinuje a obelstívá nás, činí nás svými blázny. Tam, kde se domníváme ji ovládat a spoléhat na zabezpečení její pomocí, jsme ve skutečnosti ve stadiu demobilizace a prohráváme válku, která proměnila úskočně svou podobu, ale neustala.193
192 Citováno podle Modrise Eksteinse: Svěcení jara, s. 289. 193 Jan Patočka: Války 20. století…, s. 115. ( 99 )
První světová válka podle Vladislava Vančury
Ve válečném diskurzu se čas od času objevuje otázka, zda má umělec právo psát o válce. Aniž bych zabíhala do podrobností těchto polemik, uvedu dvě rozdílná stanoviska: Jerzyho Święcha a George Orwella. Polský badatel se ve svém syntetizujícím pohledu na problémy, na něž se soustřeďují úvahy badatelů píšících o válce, v často citovaném článku Wojna a „projekt nowoczesności“ (Válka a „projekt moderny“) takto vyjádřil ke sporu, kdo je oprávněn o válce psát: Právo mluvit o válce mají jen ti, kteří ji přímo zažili, a toto přesvědčení, doprovázející od počátku svědectví (také literární) o první světové válce, bylo zaměřeno proti mýtům a stereotypům. Jen ti, kteří poznali její pravou, nefalšovanou tvář, mají právo, ba dokonce povinnost mluvit o tom, co sami zažili. To se pak stává akcí namířenou proti těm, kteří na to právo nemají.194
Na opačném pólu stojí názor George Orwella, který se domníval, že nejlepší knihy o válce jsou „téměř vždy dílem lidí, kteří se k ní otočili zády a snažili se nevšímat si, že válka trvá“.195 Mnoho českých (a také slovenských) spisovatelů, včetně těch, kteří měli v literatuře čelné postavení, se zúčastnilo bojů, mimo jiné na italské a srbské frontě. Možná také stojí za to připomenout, že Češi tvořili podstatnou část oddílů, které se v červnu r. 1918 zúčastnily závěrečných bojů na italské frontě a utrpěly obrovské ztráty. Válečné zkušenosti těchto spisovatelů nalezly své vyjádření v žánrech pro tuto 194 Jerzy Święch: Wojna a „projekt nowoczesności“. In: Modernistyczne źródła dwudziestowieczności. Red. M. Dąbrowski, A. Makowiecki. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego 2003, s. 15. 195 George Orwell: Eseje. Přel. A. Husarska. London: Puls 1985, s. 49. ( 100 )
Ukázka elektronické knihy