98
m a n u e l a
s c h ö r g h o f e r
•
n e v ě s t a
h ř í c h ů
„To je moje sestra Otwina,“ vysvětlovala selka, otočila se k ní a pokračovala: „Fenja je léčitelka, potkali jsme ji u špitálu. Zrovna tudy procházela se svým psem.“ Fenja pozdravila ženu pokývnutím a přistoupila k miminku. S úsměvem ho pohladila po hlavě. Holčička se na ni ustrašeně podívala široce otevřenýma očima a přitulila se k tetě. „Pojď s ní prosím ke dveřím. Ráda bych se jí podívala do krku.“ Děvčátko zamrkalo, když mu do tváře dopadlo sluneční světlo, ale poslušně otevřelo ústa. Fenja si oddechla úlevou. „Všechno vypadá, jak má. Za chvíli ti ukážu, jaký čaj jí budeš vařit. Doufám, že zabráníme tomu, aby tu nemoc dostala.“ Selka šťastně políbila dcerku na temeno hlavy a Fenja se vrátila dovnitř k chlapci. Nenechal se vyrušit ze hry, dřevěným koníkem přeskakoval stébla slámy. „Zdravím tě, já jsem Fenja a jak se jmenuješ ty?“ zeptala se a dřepla si vedle něho. Hošík se na ni podíval nezdravě lesklýma očima. „Paul,“ zachraptěl. „Pověz mi, Paule, bolí tě v krku?“ Přikývl. „Dovolíš mi, abych se podívala? Opět následovalo jen přikývnutí. „Tak prosím vstaň a pojď se mnou k oknu.“ Chlapec poslechl. Fenja mu nejprve položila ruku na čelo. Měl mírnou horečku. Obrátila jeho tvář ke světlu. „Teď otevři pusu.“ Její obavy se naplnily. Místy byl vidět žlutobílý povlak, který se postupně rozšíří po celém hrdle. Fenja o krok ustoupila a pokusila se sebevědomě usmát. Paul se na ni vážně podíval a zeptal se: „Umřu… jako Petr?“ Energicky zavrtěla hlavou. „Spravíme to. Nemoc ještě není moc pokročilá. Společně ji zastavíme. Dám tvé mamince bylinku, ze které uvaříme čaj a uděláme tinkturu. Když budeš čaj pravidelně pít a poslušně si necháš vytírat krk, budeš žít.“
99
m a n u e l a
s c h ö r g h o f e r
•
n e v ě s t a
h ř í c h ů
Přistoupila k nim selka a její sestra. Zatímco matka se dívala na Fenju s nadějí, teta se tvářila skepticky. „Myslíš, že dokážeš mého syna zachránit?“ Fenja přikývla. „Zatím není pozdě. Ale potřebuje to nejvýživnější jídlo, jaké mu můžete dát.“ „Raději bychom měli požádat o pomoc svatého Blažeje a věnovat mu svíčku,“ mínila Otwina. „Aby Paulovi pomohl stejně, jako pomohl jeho bratrovi?“ uklouzlo Fenje. Žena se pokřižovala. „To je kacířství.“ „Abyste mě nechápaly špatně,“ snažila se Fenja zamluvit svůj výbuch hněvu. „Světec mu samozřejmě pomůže a obětovat svíčku nikdy neškodí. Hospodin ale stvořil bylinku proti mázdřivce. Nebyla by to pýcha a hrubá neposlušnost, kdybychom ji nevyužily?“ „Máš pravdu, Fenjo,“ skočila selka do řeči své sestře, která se nadechovala k odpovědi. „Otwina to pochopí, když o tom chvíli popřemýšlí.“ Její hlas ke konci zněl ostře, téměř výhružně. „Jistojistě chci, aby se můj synovec uzdravil,“ potvrdila Otwina rychle. Fenja si s úlevou oddechla. „Teď přinesu léčivou bylinu. Postarejte se, aby se malá k bratrovi moc nepřibližovala. Nikdo neví, jak se nemoc šíří, jaké při tom musí překonávat překážky, ale jedno je jisté: když děti lehávají vedle sebe, mázdřivka to má snadné.“ „Vezmu si Gisbertu k sobě,“ nabídla se okamžitě Otwina. „Máš děti?“ chtěla vědět Fenja. „Ne, Pán mi ještě žádné nedal.“ Odpověď Fenju uspokojila, Gisberta tedy nemůže nikoho nakazit. „Pojď se mnou k mému vozíku.“ Vyšla z chalupy a zamrkala. Slunce se pomalu sklánělo níž a oslnilo ji. Rufus ležel ve stínu vozu a nyní vyskočil. „Zůstaň, kde jsi,“ napomenula ho Fenja. Se zafuněním si znovu lehl.
100
m a n u e l a
s c h ö r g h o f e r
•
n e v ě s t a
h ř í c h ů
„Ten je ale veliký,“ řekla Otwina a trochu bázlivě si psa prohlížela. „Rufus nikomu neublíží, leda by na mě někdo zaútočil.“ „S takovým hlídačem po boku se určitě cítíš dost bezpečně, abys mohla cestovat sama.“ Fenje se okamžitě vybavila Geraldova tvář. Pohromadě s ním a Rufusem se jí nemohlo přihodit nic zlého. Cítila, že ji ti dva skutečně chrání. Milovala bezpečí, které jí společně poskytovali. Podrážděně zavrtěla hlavou, aby se té myšlenky zbavila. „Není to tak? Ale z tvého psa vyzařuje velká síla.“ Teprve teď si Fenja uvědomila, že Otwina zřejmě pochopila její zavrtění hlavou jako odpověď. „Jistě, cítím se s ním bezpečně,“ řekla odměřeně. Otočila se k Otwině zády a otevřela malou skříňku, v níž uchovávala sušené byliny. Listy a stonky trochu zašustily, když se jimi prohrabovala. Nakonec našla, co hledala, vyndala tři rostliny a skříňku zase schovala. Jednu rostlinu podala Otwině. „To je černohlávek. Připrav z něho silný odvar. Postarej se, aby ho ta malá vypila. Pomoz své sestře a natrhej všechen černohlávek, který najdeš, ještě je jeho čas.“ Otwina přikývla a zamířila do chalupy stojící o kus dál. Fenja se znovu sklonila k vozíku a hledala černohlávkovou tinkturu. Byla si jistá, že jednu lahvičku někde musí mít. „Podívala ses na děti? Co je s Gisbertou, proč si ji švagrová bere k sobě?“ Fenja neslyšela sedláka přicházet, a proto sebou trhla. „Tvoje dcerka je zdravá, zato Paul začíná také churavět. Ale nezoufej,“ dodala okamžitě konejšivě, když se mu oči zalily slzami. „Černohlávek je mocná bylina. Spolu s několika vroucími modlitbami ke svatému Blažejovi tvého syna určitě uzdraví.“ „Nemůžu ztratit oba syny,“ vzlykal muž. „Má snad Paul ležet v kůlně stejně jako Petr – bledý a studený? Musíš tomu zabránit, slyšíš?“
Ukázka elektronické knihy