Krev pro divoženku
„Ne. Vlastně… poslední dobou se mi v chladu odkrvují prsty, úplně do bíla, ale jenom asi do poloviny.“ „Raynaudův syndrom, aha. To brzy přejde,“ řekla klidně a udělala si poznámku. „Problémy se zrakem, mlhavé nebo dvojité vidění, poruchu barvocitu?“ „Ne.“ „Poruchu hybnosti, potíže s rovnováhou…“ „Jako následek pokousání divoženkou?“ přerušila jsem ji. S omluvným úsměvem zaklapla desky. „Radši se ptám na všechno. Každopádně pokud se jinak cítíš dobře, máme hotovo. A jen mezi námi… úctyhodný výkon.“ „Je to i vaše zásluha,“ připomněla jsem. Renáta kývla. „Tohle je posun, v jaký jsme doufali. Po Novém roce určitě probereme tvoje zařazení do vyššího výcvikového stupně. Do příští kontroly ale omez cvičení. Poloviční zátěž, ano?“ V tu chvíli se ozvalo zaklepání – někdo vzal za kliku a pootevřel dveře. Z chodby za mnou zazněl nezřetelný mužský hlas. „Laboratoř,“ vysvětlila Renáta, vzala zkumavky, obešla lehátko a podala je někomu na druhé straně dveří. Ohlédla jsem se na něj přes rameno.
97
Kristýna Sněgoňová
Do místnosti se natáhla ruka a zkumavky si vzala. Byl to jen mžik – velká mužská ruka s masivním zlatým prstenem na malíčku. V prvním okamžiku jsem si ho nedokázala zařadit, vzápětí jsem si ale vzpomněla na muže, který ráno navštívil Barana. Vstala jsem ve chvíli, kdy Renáta dveře zavřela a znovu se ke mně otočila. „Tak, hotovo.“ „Kdo to byl?“ „Kolega. Proč?“ Na tu otázku jsem neznala odpověď. Pár sekund jsem jen stála, pak jsem přešla ordinaci a otevřela dveře na chodbu. Byla prázdná, muž s prstenem na malíčku zatím zmizel. I kdyby ale ne, co bych mu řekla? Nepotkala jsem vás náhodou dneska ráno v Těrlicku? A co by bylo špatného na tom, kdyby to byl on? Krom toho, že mi Baran tvrdil, že je z Občanské poradny… Podívala jsem se na Renátu. „Mám pocit, že už jsme se potkali, jen si nevybavím jméno…“ Koutek Renátiných úst zacukal. Nevšimla bych si toho, kdybych to neznala od Barana. Ten nepatrný pohyb, který znamenal, že ví přesně, o čem mluvím, ale chystá se předstírat, že ne. „Bože, i kdybys mě rozkrájela, já teď taky ne!“ „Poznala jsem ho podle toho výrazného prstenu…“
98
Krev pro divoženku
„Myslím, že je to promoční prsten. Nosí ho spousta lidí. Podobný mám z medicíny i já.“ Renáta otevřela dveře dokořán. „Tak, protentokrát jsme skončily. Ráda jsem tě zase viděla. A ještě radši jsem, že jsi v pořádku. Doufám, že se brzo potkáme i mimo Program.“ „Hotovo?“ Na konci chodby se objevil Baran. „Paráda, starouš už se po mně určitě shání.“ „Po mně ne?“ zeptala jsem se. Baran se zatvářil shovívavě. „Po tobě ne, protože ty máš dneska odpočívat.“ Renáta vyrazila chodbou. „Doprovodím vás k výtahu. Kdybys nedocházel sem, ani bych si nepamatovala, jak vypadáš.“ „Vídáme se furt. Na Štědrý den jsme se potkali u našich.“ „Jednou za rok je podle tebe dost? Co ta tvoje ruka?“ Baran se přestal usmívat. „Bude dobrá. Po Novém roce se za tebou zastavím. Pamatuješ na Helenu Adamczykovou?“ „Z přízemí?“ „Už dávno ne, v listopadu se odstěhovala do Berouna. Nechala mi pro tebe nějakou krabici s knihama.“ „Ráda tě uvidím i bez krabice, Andy.“ Renáta stiskla tlačítko výtahu a usmála se na mě. „Mohl bys vzít i Elišku.“
99 Ukázka elektronické knihy