Krev pro divoženku
„Ne. Vlastně… poslední dobou se mi v chladu odkrvují prsty, úplně do bíla, ale jenom asi do poloviny.“ „Raynaudův syndrom, aha. To brzy přejde,“ řekla klidně a udělala si poznámku. „Problémy se zrakem, mlhavé nebo dvojité vidění, poruchu barvocitu?“ „Ne.“ „Poruchu hybnosti, potíže s rovnováhou…“ „Jako následek pokousání divoženkou?“ přerušila jsem ji. S omluvným úsměvem zaklapla desky. „Radši se ptám na všechno. Každopádně pokud se jinak cítíš dobře, máme hotovo. A jen mezi námi… úctyhodný výkon.“ „Je to i vaše zásluha,“ připomněla jsem. Renáta kývla. „Tohle je posun, v jaký jsme doufali. Po Novém roce určitě probereme tvoje zařazení do vyššího výcvikového stupně. Do příští kontroly ale omez cvičení. Poloviční zátěž, ano?“ V tu chvíli se ozvalo zaklepání – někdo vzal za kliku a pootevřel dveře. Z chodby za mnou zazněl nezřetelný mužský hlas. „Laboratoř,“ vysvětlila Renáta, vzala zkumavky, obešla lehátko a podala je někomu na druhé straně dveří. Ohlédla jsem se na něj přes rameno.
97