s ním ocitají uprostřed divokého proudu a ztrácejí bezpečný ostrůvek s ohněm,63 zažijí sice zcela nečekanou záchranu, avšak ani ta nenabízí definitivní řešení. Není totiž jisté, zda místem záchrany je pevnina jako prostor trvalého bezpečí, či pouze ostrov, tedy prostor provizoria. Tento analogický princip přitom prostupuje také příběhy spojené se třetím modem, tedy modem biblickým. Vítkovi v románu náleží stejně identita (a plášť) Vraního oka, jako identita Samuela, který byl od Boha povolán jménem,64 ale i biblického Tobijáše, který Božím zásahem nalezl svou budoucí ženu a zdroj uzdravení.65 Nejvýznamnější postavy těch, kdo jsou na horizontu současníků Vítkovi blízko (žena Marie, kamarád Márty), se analogickým způsobem promítají na uvedené modální roviny. Vítkova žena Marie, jemná a něžná, ale právě tak i zraňující, nejistá a plná hořkosti, má nejen plášť románové postavy, ale stejně jako Vítek i plášť postavy z indiánské báje (Jiskra) a plášť biblický. Biblická identita Marie se přitom rozvinuje hned k několika příběhům. Marie nese mnohé rysy starozákonní nevěsty Sáry, která je teprve svazkem s Tobijášem osvobozena od duchovní svázanosti či posedlosti. Dalšími znaky odkazuje k postavě první ženy, mužovy pomoci a vrcholu Božího stvoření, Evy: „Když Adam procitl a spatřil Evu, zvolal: Jsi kost z mých kostí a tělo z mého těla.“66 Zatímco první slova románu patřila Vítkovi, poslední přímá řeč v textu zazní právě z Mariiných úst: je to odpověď na Vítkův údiv nad stopami, které se na horizontu krajiny rýsují v tajícím sněhu. Vítek si stop všímá vůbec poprvé, Marie však o nich ví už dlouho. Podobně jako v případě přechodu 63
Tamtéž, s. 401, 403 a 444.
64
Srov. První Samuelova 3,2—10. In Bible. Písmo Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih. Český ekumenický překlad. 6. přeprac. vyd. (4. vyd. v ČBS). Praha: Česká biblická společnost 1995, s. 864—875.
65
Srov. Tóbijáš. In tamtéž, s. 235—262.
66
Pavel Kolmačka: Stopy za obzor, cit. dílo, s. 308n.
98