„Kdybych ho neznal, řekl bych, že se tak píše až od příchodu Hitlera,“ prohodil Halík zamyšleně. „Ale kdepak!“ zavrtěl starý ředitel hlavou. „Vždycky se tak psal, co já pamatuji. A učí u nás už od sedmatřicátého roku. Přišel rovnou z fakulty.“ „Člověk by předpokládal, že když je mladý, měl by mít k mládeži blízko,“ uvažoval Halík. „Ale právě o tu mládež se teď začínám bát.“ „Jak to?“ zpozorněl ředitel Votava. „Já ti nerozumím.“ „Mám na mysli hlavně skauty, junáky ze své třídy – Pokorného, Chlumeckého, Zahrádku a další. Jsou napojeni – pokud vím – na dělnickou mládež v Ippenových železárnách, v továrně na mýdlo a svíčky i v továrně na piana Petrof.“ „To mi říkáš jen tak,“ vrtěl hlavou starý ředitel. „Kdyby na to Němci přišli…“ Votava se na chvíli odmlčel. „Myslel jsem, že se už dávno rozešli.“ „Samozřejmě, že se jako rozešli. Ale dál pomáhají pronásledovaným, schraňují jídlo, konzervy, léky, možná že i rozšiřují zprávy zahraničního rozhlasu – “ „A ty se bojíš, že by jim na to Schwarz mohl přijít,“ uvažoval Votava. „Přesně tak.“ „Měli by toho nechat. Vždyť jsou to ještě děti,“ povzdechl si starý ředitel. „Vykládej jim to,“ pokrčil rameny Halík. „Budou muset být opatrní. Opatrnější než dosud,“ řekl Votava ustaraně. 98