„Připravte jídlo. Je nás dost.“ „Jasný,“ ozve se Jirka. Každý týden měl službu někdo jiný. Tak to stanovila Reny a Olaf. Roznáška jídla, úklid, mytí nádobí. 3x denně. Jídlo zpravidla připravovala paní Valbergová. „Takže ty a ty…,“ začne Olaf rozdělovat každému úsek, který musí zkontrolovat. Pak se otočil ke mně. „Projdeš…“ „… východní část směrem od domu k vinici?“ přeruším ho. Vzpomněla jsem si na svůj sen. „Ne?!“ „Aha.“ „Půjdeš s Patrikem k severní části farmy. Stodola, cesta. Tam to prohlédnete.“ „Dobře,“ pokynu hlavou. Všimla jsem si některých, kteří se na mě koukali s podivením. Zaslechla jsem i nějaké myšlenky… „…na co myslí…“ „…ona vůbec neposlouchá…“ „…jestli jí náhodou něco neudělala…“ Poslední myšlenka mě zaujala. Podívala jsem se po nich, ale pak to nechala být a následovala Patrika. „Jsi v pohodě?“ ptá se mě. „Ano.“ „Dobře, tak pojďme,“ pobídne mě rukou.
***
S Patrikem jsme prohledali stodolu. Zaujal mě starý zemědělský stroj, který se tam nacházel. „Je to rozbité?“ „Nikdo ho nepoužívá,“ odpověděl. „K čemu slouží takový stroj?“ „Netuším. „Jak dlouho jsi na farmě?“ „Nejsi, moc zvědavá?“ „Připadá ti to?“ „No,…“ „…zajímalo mě to,“ přeruším ho a ukážu na silné dřevěné trámy. Patrika to však nezajímalo a vyrazil k hromadě dřeva. Tam se rozhlížel a pak ukázal na kýbl, který visel na háku. V tom jeden z trámů praskl. Trám se rozlomil na dvě půlky. Jedna půlka se uvolnila a vyklouzla ze zářezu. Spoj se uvolnil, jako by nebyl přichycen hřebíkem. Ej! Patrik vyjekl a uskočil stranou. Měl opravdu štěstí. Trám se zabodl do země dvě metry od něho. Stačil okamžik nepozornosti a Patrik mohl zemřít. „Sakra! Co to bylo?!“ vyhrkne. „Praskl trám,“ odpovím s ledovým klidem. Patrik si oddychl a podíval se na místo, kde došlo k prasknutí. „Vypadá to, že to bylo naříznuté,“ rukou ukazuje na otřepy.
„Sem nikdo nechodí.“ „Jak to víš, že sem nikdo nechodí.“ „Reny to říkala.“ „Vážně?!“ Pozvedl obočí a semkl rty. Nedůvěřivý pohled se však během chvilky vypařil. „Půjdeme zpátky,“ ukazuje k otevřeným vratům. „Ano,“ přikývnu a následuji jeho stín. Jako by zacházející slunce bylo v tuto chvíli malířem.
***
Když jsme se vrátili do jídelny, ostatní seděli už u stolu. „Tak co?“ ptá se Markéta směrem k Patrikovi. „Nikdo tam nebyl,“ odvětí Patrik a posadí se na své místo. O zážitku s trámem pomlčel. „Nevěřím, že by Reny jen tak odešla,“ ozve se Gunnar. „Nenašli jste ji?“ zazní hlas z kuchyně. Byla to paní Valbergová. „Ne,“ odvětí Patrik. „Po večeři projdeme farmu ještě jednou, mami,“ promluví Olaf. „Reny by jen tak neodešla,“ poznamená paní Valbergová a posadí se k nám. Večeře mohla začít. Všichni kromě Reny už seděli na svých místech.
Ukázka elektronické knihy