„Se tě tak bude někdo ptát.“ zastaví se u dveří a otočeně zakřikne. „A vůbec! Kdo se tě na co ptal? Maul halten! Tomu snad rozumíš, ne?“ Chce se mi vstát a křiknout Jawohl!, ale pan Rychtár má zase smutné oči. Určitě by se zase hádali a dlouho by křičela, ale tak to tu bude jenom chvilku páchnout mastičkami a fialovou vodou a zase bude ticho, protože bude zas moc unavená. Určitě jsou už nachystány balíky prádla, i když je ještě nevidím. Taky budou od mastiček a fialové vodičky. Pan Rychtár odchází tiše na chodbu a zavírá. „Věruš!“ slyším za dveřmi. „O něco jsem tě prosil. Nebo chci toho tak moc?“ „A co ty? Uvědomuješ si, že se s takovou můžem´ kvůli něho i rozvést? Ale pamatuj si! Vděčnosti se nedočkáš. Leda tak válečný kříž s haknkrajcem. Nebo zlatý pero? Kriste Pane! Kam si to až dotáhl?“ křičí už na celý dům a tříská dveřmi, až zamávnou záclony. I když je na chodbu zavřeno. Je mi až nedobře, že se hádají zas k vůli mě, až chci odejít, protože paní kdesi vztekle pokračuje. „Kdyby sis aspoň jednou, jedinkrát vzpomněl na Ivánka, ale to né. Zato na nějakýho Germánka času habaděj. Znamená ještě můj chlapec pro tebe něco?“ „Jaký chlapec?“ vykřikne pan Rychtár, ale hned tišeji. „Už dospělý chlap a přiznejme si! Obyčejný flákač a průserář, co jen propadá a tahá z rodičů peníze. A to neříkám, kolikrát jsme orodovali, aby ho vzali jinde.“ křičí tentokrát pan Rychtár, až si zacpávám uši a zalézám za dveře. „Ale pozor, holčinko! Může se stát, že ho příště už nikde nevezmou, protože už skoro všude byl!“ zahrozí prstem. „Tak na to pozor! Tak je to!“ ještě vykřikne a hlasitě se nadechne. „Mno, to sme teda dopadli. Kam sme se to dostali?“ pokřikuje paní Rychtárová. „Uvědomuješ si, že je zase krawall pro nějakého fracka?“ „No moment!“ zarazí ji pan Rychtár posměšně. „Se zamysli, o kom teď mluvíš!“ „No vida! Konečně pravda na světě! A přitom tolik řečí, že se mi postaráš o kluka jak o vlastního. Místo toho tu pobíháš kolem německýho fracka. Kdybych to věděla, dávno už odejdu.“ říká najednou skoro plačtivě. „Ano! Teď jako vždycky plač! To Ivánek vždycky očekává, že ho budeš pláčem bránit. Já ti to neberu, ale uvědom si konečně, že nás tak celá léta vydírá. Jako bych ho zase slyšel. Maminečko, ale já za to opravdu nemůžu. To oni se mi posmívají, že jsi komunistka a partyzánka. Potom mám i špatné známky. Je to tak?“ ptá se s křičivě pan Rychtár. „Mimochodem! Už jsi ho někdy viděla se učit? Jen si vzpomeň, že vždycky jen, když jsme měli zajet někam zaorodovat! To býval jak mílius. Je to tak nebo ne?“ ptá se pan Rychtár, ale to už paní Rychtárová pláče nahlas, jako by troubila. Pan Rychtár vybíhá na chodbu, zatáhne mě do puškového pokoje a rychle říká: „Poť, poť! To není nic pro tebe. Tady máš knížku a zatím si čti! A nahlas.“ otvírá jakousi velkou knížku s obrázky a nápisem „Vaginální výtoky a inkontinence“ a níže pak „Příčiny a jejich projevy“ a na každé straně nějaké barevně, chundelaté Geheim na velkých zadnicích a popsané česky. Listuji stále rychleji, až je mi z toho horko, jaké jsou všelijaké zadnice a potím se, až se občas poškrábu na „franclovi“. Tak strašně mě divně svědí. Na chodbě se ale už tolik nehádají. Jen občas někdo něco řekne. „Čteš si?“ nakoukne rychle pan Rychtár, jako by mě chtěl překvapit, ale jen zplácnu knihu a zadívám se na knihovnu. „A můžu se podívat i na jiné?“ Pan Rychtár se zarazí, přešlápne a rozhlíží se, jako by někoho vyhlížel. „Mno. Proč ne, když máš takový zájem. To máš tak rád knížky?“ „Aaano!“ zakoktám a strkám si zavřenou knížku mezi kolena. „Tu ale ještě nemám celou.“ „Tak jo! Jen pokračuj! Třeba tam budou i obrázky!“ Rychle přikyvuji a netrpělivě čekám, kdy za sebou zavře. Musí, protože paní je nerada sama, když se křičí nebo se hádají. A na stole je několik vycpaných nových ptáků a srnčí paroží. Určitě je příjde věšet. Rychle knížku strkám do regálu, mezi podobné podle čísla do knihovny a hned si slušně sedám. Jenže, zas se hádají. Poslouchám a opakuji si vykřičená slova nahlas, ale někdy nestačím. Tak strašně jsou rychlí. I pan Rychtár. 98