„Se tě tak bude někdo ptát.“ zastaví se u dveří a otočeně zakřikne. „A vůbec! Kdo se tě na co ptal? Maul halten! Tomu snad rozumíš, ne?“ Chce se mi vstát a křiknout Jawohl!, ale pan Rychtár má zase smutné oči. Určitě by se zase hádali a dlouho by křičela, ale tak to tu bude jenom chvilku páchnout mastičkami a fialovou vodou a zase bude ticho, protože bude zas moc unavená. Určitě jsou už nachystány balíky prádla, i když je ještě nevidím. Taky budou od mastiček a fialové vodičky. Pan Rychtár odchází tiše na chodbu a zavírá. „Věruš!“ slyším za dveřmi. „O něco jsem tě prosil. Nebo chci toho tak moc?“ „A co ty? Uvědomuješ si, že se s takovou můžem´ kvůli něho i rozvést? Ale pamatuj si! Vděčnosti se nedočkáš. Leda tak válečný kříž s haknkrajcem. Nebo zlatý pero? Kriste Pane! Kam si to až dotáhl?“ křičí už na celý dům a tříská dveřmi, až zamávnou záclony. I když je na chodbu zavřeno. Je mi až nedobře, že se hádají zas k vůli mě, až chci odejít, protože paní kdesi vztekle pokračuje. „Kdyby sis aspoň jednou, jedinkrát vzpomněl na Ivánka, ale to né. Zato na nějakýho Germánka času habaděj. Znamená ještě můj chlapec pro tebe něco?“ „Jaký chlapec?“ vykřikne pan Rychtár, ale hned tišeji. „Už dospělý chlap a přiznejme si! Obyčejný flákač a průserář, co jen propadá a tahá z rodičů peníze. A to neříkám, kolikrát jsme orodovali, aby ho vzali jinde.“ křičí tentokrát pan Rychtár, až si zacpávám uši a zalézám za dveře. „Ale pozor, holčinko! Může se stát, že ho příště už nikde nevezmou, protože už skoro všude byl!“ zahrozí prstem. „Tak na to pozor! Tak je to!“ ještě vykřikne a hlasitě se nadechne. „Mno, to sme teda dopadli. Kam sme se to dostali?“ pokřikuje paní Rychtárová. „Uvědomuješ si, že je zase krawall pro nějakého fracka?“ „No moment!“ zarazí ji pan Rychtár posměšně. „Se zamysli, o kom teď mluvíš!“ „No vida! Konečně pravda na světě! A přitom tolik řečí, že se mi postaráš o kluka jak o vlastního. Místo toho tu pobíháš kolem německýho fracka. Kdybych to věděla, dávno už odejdu.“ říká najednou skoro plačtivě. „Ano! Teď jako vždycky plač! To Ivánek vždycky očekává, že ho budeš pláčem bránit. Já ti to neberu, ale uvědom si konečně, že nás tak celá léta vydírá. Jako bych ho zase slyšel. Maminečko, ale já za to opravdu nemůžu. To oni se mi posmívají, že jsi komunistka a partyzánka. Potom mám i špatné známky. Je to tak?“ ptá se s křičivě pan Rychtár. „Mimochodem! Už jsi ho někdy viděla se učit? Jen si vzpomeň, že vždycky jen, když jsme měli zajet někam zaorodovat! To býval jak mílius. Je to tak nebo ne?“ ptá se pan Rychtár, ale to už paní Rychtárová pláče nahlas, jako by troubila. Pan Rychtár vybíhá na chodbu, zatáhne mě do puškového pokoje a rychle říká: „Poť, poť! To není nic pro tebe. Tady máš knížku a zatím si čti! A nahlas.“ otvírá jakousi velkou knížku s obrázky a nápisem „Vaginální výtoky a inkontinence“ a níže pak „Příčiny a jejich projevy“ a na každé straně nějaké barevně, chundelaté Geheim na velkých zadnicích a popsané česky. Listuji stále rychleji, až je mi z toho horko, jaké jsou všelijaké zadnice a potím se, až se občas poškrábu na „franclovi“. Tak strašně mě divně svědí. Na chodbě se ale už tolik nehádají. Jen občas někdo něco řekne. „Čteš si?“ nakoukne rychle pan Rychtár, jako by mě chtěl překvapit, ale jen zplácnu knihu a zadívám se na knihovnu. „A můžu se podívat i na jiné?“ Pan Rychtár se zarazí, přešlápne a rozhlíží se, jako by někoho vyhlížel. „Mno. Proč ne, když máš takový zájem. To máš tak rád knížky?“ „Aaano!“ zakoktám a strkám si zavřenou knížku mezi kolena. „Tu ale ještě nemám celou.“ „Tak jo! Jen pokračuj! Třeba tam budou i obrázky!“ Rychle přikyvuji a netrpělivě čekám, kdy za sebou zavře. Musí, protože paní je nerada sama, když se křičí nebo se hádají. A na stole je několik vycpaných nových ptáků a srnčí paroží. Určitě je příjde věšet. Rychle knížku strkám do regálu, mezi podobné podle čísla do knihovny a hned si slušně sedám. Jenže, zas se hádají. Poslouchám a opakuji si vykřičená slova nahlas, ale někdy nestačím. Tak strašně jsou rychlí. I pan Rychtár. 98
„Je přece odsud, jako každý jiný. Tak jakýpak cizinec?“ „Pane Bože! Já se z tebe zblázním. Tak odsud, říkáš, jo? Tak, proč jsou tak nachystaní na vlak? No? Sem náramně zvědavá, co mi na to řekneš? No? Co budete dělat, pane revírní, až dostanou papír na cestu a befel. Jak je zastavíš? Jak obsadíš směny? Jak ho budeš potom učit, drahej Komenskej? Teď koukáš, ale já ti řeknu, jak a co bude. Zas budeš jen nevinně koukat a držet hubu a jen zoufale doufat, aby si tu zas přijeli z Prahy zastřílet a ožrat se. To si pak můžeš zase říct o všecko. Třeba i o dvě Gretchen. Nebo o jiné pitomosti. Ožralí ti zase jako dycky vyhověj. Ale co s ním? Jak jeho zastavíš? Myslíš, že je to ten pravej na léčení nesplněných mindráků, když už ses nedostal na kantořinu?“ „Proč se mi vysmíváš? Proč mě urážíš? Ne, schválně! Urazil jsem tě někdy záměrně, jak to děláváš ty?“ „No, počkej! Počkej!“ pokřikuje po něm, jako by ho chtěla zastavit. „Teď mi neutíkej od tématu! Nemáš nakonec adoptivní sklony na cizince, protože na Ivánka neměls nikdy čas.“ odkašle si chrchlavě a ztichne. To už vím, že zadýchaně poběží pro velký kapesník jak utěrku a bude do toho kašlat, jak do polštáře. „Vidíš, vidíš, kam to všechno vede.“ radí pan Rychtár. „Nechceš si raději lehnout a vzít si prášek?“ „Cože? Teďka? Před obědem? To mám už jít spát? Ses asi zbláznil nebo co.“ „Jak chceš, ale prosím tě přestaň už tolik křičet! Je to slyšet až na ulici.“ „Tak to mě zas tak moc nebolí. Ostatně! Myslíš si, že jsou to ti praví svatí? Přišli sem krást stejně jako všichni ostatní, tak jaképak copak?! Jen ty tomu říkáš konfiskace s povolením pana Beneše. Prý jako spravedlivý příděl za všechna válečná příkoří. Kriste Pane! Když si spomenu, co to byli za hajzlové a čeho byli schopní. Jen ty ses dostal na revírní myslivnu, protože pan majitel Werner si to přál a každému cosi rozdával. A tys to měl všechno jen hlídat. Jenže. Každou chvilku někdo klepe tajně na okno a nejlíp večer a pěkně pozdraví. Čest, soudruhu! Nebyla by k mání nějaká bouda pro cerku? Stačila by docela malá, na odpočinutí, když zrovna dělá tu zemědělku, jako budoucí dělnický kádr. A soudruh Rychtár okamžitě přemýšlí, jak vyhovět. Co na tom, že už si jinde obsadili dům jak hrad, kde by se daly usadit nejmíň tři takové cérky, a ještě by zbylo. Jenže soudruh soudruhovi musí vyhovět. A tak je to se vším. Nahoře houknou a připosránek, soudruh Rychtár, se běží přerazit.“ říká už až posměvačně, ale pan Rychtár až vykřikne: „To ale už nikdy nedovolím!“ „Símtě. Se tě tak budou ptát. Zas to bude jako dycky. Brnkne telefon a soudruh Rychtár bude zase stát v pozoru a v ochotě. Snad jen víc zadýchne, ale zase s ochotou. Áno, soudruhu. Jistě, soudruhu! Samozřejmě, soudruhu! Spolehněte se! A už se přemýšlí, která chalupa by byla nejlepší a jak starousedlíky popohnat na nádraží do hájmatu. Je to tak?“ „To bylo. Dnes je už jiná doba.“ brání se pan Rychtár a já zas nakukuji u regálu do knížky se ženskými zadnicemi. Některé jsou tak překrásné, že ani neposlouchám, jak paní zase vztekle vyčítá a křičí. „Jaké bylo, když je to pořád stejná sebranka? Pořád o něco žebrat nebo kdeco ukrást, ale hlavně závistivě žalovat a donášet, když má druhý víc. A zas uvíznem ve starém hnoji, protože je budeš omlouvat. Jo! Taková je pravda.“ „To tak opravdu posuzuješ všechny?“ ptá se divně tiše, jako by mu bylo něčeho moc líto. „Jsi asi moc unavená.“ zavírá obvazový pokoj, protože stojí zrovna u okna a dívá se ven. Sotva se zavřou dveře, chystám se číst a těším se na další obrázky. Najednou ale venku křik. Chci se taky podívat, ale už jde kouknout pan Rychtár. Nemá rád, když vstávám bez dovolení a sám. „Hned jsem u vás.“ křikne na někoho venku a pak tišeji paní Rychtárové. „Prý někoho hledají.“ a hned vchází ke mně do pokoje. „Si zatím něco piš!“ podává mi pero na namáčení. Ani se nerozhlížím po inkoustu a už se mi nechce vůbec nic. Možná trochu spát. Zase slyším vedle vzdychat paní, že už ji to tady nebaví a že všude jen žluté stěny. Ty jsem ale neviděl, protože jsem tam ještě nikdy nebyl. A paní vzdychá stále hlasitěji, až začínám mít strach. Tak to ale bývá před každým dalším křikem. Vstávám a dívám se zpoza záclony k poště. V okně je nějaká paní, ale pan Čenda už ne. Asi už ho odvezli k doktorovi. 99
Dva muži ukazují na dům pana Rychtára, pak zase na místo, kde jsme na sáňkách přijeli a odkud odnesli pana Čendu. Pan Rychtár mává rukama a odchází přes most domů. Několik lidí ale hned za ním. Nerozumím tomu, ale začínám mít strach. Proto se dívám líp, jestli jsou mezi nimi klobouci. Zdá se mi ale, že jen lidi. To určitě rychle uteču, myslím si jistě a hned na chodbu po špičkách a na boso. Ale zrovna vychází udýchaná paní a hned vyčítavě: „Copak? Copak? Tos chtěl utýct jen tak? A jen po špičkách? A pročpak asi? Ukaž kapsy! Tak, bude to?“ strhne mi kabátek, na který jsem nemohl na věšáku dosáhnout. Prohlíží ho, sahá do kapes a pak se mnou škubne. „Tak, kde to máš?“ To už slyším na dvorku lidi. Strašně se leknu a vybíhám na boso do sněhu. Když probíhám kolem pana Rychtára, nezastavuje mě. Jen se po mně udiveně ohlíží a ptá. „Kam to, proboha, běžíš? Slyšíš? Vždyť nemáš boty?! Vrať se!“ a tak se zastavuji a pomalu vracím. Ale jen na schůdky. Hrozně mě zebe v nohy. Až přešlapuji, jako by se mi pořád strašně chtělo na kadibudku. „Tak, di už, proboha, dovnitř nebo zmrzneš!“ potlačí mě dovnitř, ale když se otočím, vytlačuje mě zas paní s velkým břichem až na nižší schod a zase všude vůně fialek. Až je mi z toho trochu špatně. „Tak ses konečně chytil.“ zatřese se mnou a pak panu Rychtárovi. „Užs mu viděl kapsy? Ne? Tak se jednou pořádně podívej!“ „Proboha, Věruš! Pusť ho nebo tu ještě chytí revma!“ „Tak, ať ukáže kapsy! Zloděje tu nestrpím. To snad chápeš?“ „On a zloděj?“ zadiví se a zas mě tlačí do chodby. „Tos teda přehnala.“ „Já, jo? Tak ho prohlédni sám a uvidíš! To abys neřek´. Nebo jsi neviděl, jak utíkal?“ „Viděl, ale proč? A co by si tak asi bral? Tak číms ho tak vyděsila?“ „No dovol! Copak jsem nějaké strašidlo? Tak se ho zeptej sám, proč tak najednou utíkal!“ „Nezlob se, ale to už je vrchol. Jak stihomam.“ tlačí mě pan Rychtár na chodbu kolem stěny. „Můžu už boty?“ ptám se, když je zahlédnu viset nad plotnou. Asi je tam pověsila slečna Grosse vysušit, když jsem se nedíval. Strhávám je, až odstřelí šňůra a hned na chodbu. Obouvám se a ani nezavazuji, ale teplo mi není pořád. Rychle přešlapuji, drkotám zuby, ale to už mě nese pan Rychtár, zatlačuje do křesla a sundává mi boty. Oběma rukama mi tře nohy a rozděluje prsty, až mě začínají nějak divně bolet. Pak stále víc a víc, přitom už žádná zima, ale stále větší bolest. Až z toho mám slzy. „To bude dobrý, chlapče. Neboj!“ pohladí mě po zádech, ale už to nemůžu skoro vydržet. „Dddddomů.“ zakoktám drkotavě zubama. „Ať se už nnnehadaji!“ „Neboj! Už nebudem. Natáhni víc nohy k peci! Slečno Grossová!“ „Jajaja. Ano!“ „Poťte k němu!“ Přidržuje mi nohy. „A opatrně třít. Prý ho to hrozně bolí.“ „Ja vim. Trochu namrzly. Hlavně fin, fin, prsty.“ říká ochotně, ale tváří se divně spokojeně. Jako by měla z něčeho radost. Ptám se tiše „po našem“, co se děje, ale jen se trochu usmívá a tře mi zvednuté nohy nad plotnou nebo máčí v lavoru. Přitom skoro pořád opakuje „po našem“. Chudák dítě. Chudák dítě. Až jsem z toho zlý. Jsem přece už chlap a bolí mě jen namrzlé nohy, a ne pořád armes Kind!! Co kdyby to tak slyšeli kluci? Nebo pan Albert? „Uvařte mu, prosím, čaj.“ pohladí mě pan Rychtár a odchází, kde to tak příjemně vonívá. Sedám si na štokrle, otvírám dvířka do pece a nohy skoro do ohně. Je to divné, ale vůbec to nepálí, jak jsem čekal! Jen víc bolí. A pořád se třesu, až drkotám. Zadívám se oknem, pomalu se stmívá. Mein Gott! s takovou nic nestihnu a přijdu domů za tmy! Přichází slečna Grosse. Nese mi namazaný krajíc a čaj. Vystrašeně se ptám, kde se teď večer dá nakoupit. Třeba cukr, chleba a tak. Taky že nemám ještě žádné peníze za prádlo, ale jen se pořád příjemně usmívá a dává mi napít horkého čaje, jako by měla hrozně moc času. Až jsem na ni trochu zlý. Ale zas mi dává napít a pak odchází. Vrací se zase usměvavá a strká mi do kapsičky nějaké peníze. Prý za minulé prádlo, a ještě mi do tašky balí zabalený chleba, cukr a sádlo. Taky kousek masa, ale neříkám, že mám masa dost. Mám velikou radost a nohy už taky přestávají bolet. Natahuji si ztvrdlé ponožky a už se i sám rychle obouvám. Slečna Grosse mi pomáhá s balíky špinavého prádla na sáňky, přivazuje pevně na křídlaté uzly a pomáhá mi tlačit přes most na hlavní. Mám prý dole všechny pozdravit, ale nejvíc mámu a ať je 100 Ukázka elektronické knihy