Mrtvá holka, dobrá holka – část druhá (Ukázka, strana 99)

Pipa se vydala po cestičce od domu kolem svého zaparkovaného auta na Martinsend Way a odbočila doprava. Ačkoliv bylo pozdě a tma a ona kráčela úplně sama, nebála se. A pokud ano, byl to jen takový chabý druh strachu, běžný a téměř neznatelný, když se srovnal s hrůzou, kterou poci­ ťovala jen před pár hodinami a jejíž stopy v sobě stále měla.

Nejdřív si všimla auta, černé audiny čekající na rohu, na křižovatce, kde se Pipina ulice potkávala s tou Maxovou.

Ravi ji zřejmě spatřil, protože světlomety Maxova auta zamrkaly a vyškrábly do půlnoční černi dva bílé kužely. Už ne půlnoční, bylo přece později, poměrně hodně po půlnoci. Ravi už kvůli času určitě panikařil, tím si byla jistá, ale teď byla konečně tady.

K otevření dveří použila rukáv a pak dosedla na místo spolujezdce. „Zpoždění osmnáct minut,“ obrátil se k ní Ravi s očima rozšířenýma strachem přesně tak, jak si to představovala. „Bál jsem se, že se ti něco stalo.“ „Promiň,“ řekla a znovu použila rukáv, aby za sebou dveře zavřela. „Nic se nestalo. Jen jsem se trochu opozdila.“ „Trochu znamená třeba tak šest minut,“ opáčil a odmítal odvrátit po­ hled. „O tolik jsem se opozdil já, dojít lesem k Maxovu domu mi trvalo déle, než jsem předpokládal. Osmnáct minut je hodně.“ „A jak to všechno šlo?“ zeptala se Pipa a naklonila se k němu, aby mu přitiskla čelo na čelo tak, jak to vždycky dělával on. Aby si od ní převzal půlku bolesti hlavy, půlku nervů, říkával. A teď si od něj Pipa brala půlku jeho strachu, protože to byl běžný strach a s tím si dokázala poradit.

Zafungovalo to, a když se odtáhla, Ravi se tvářil maličko klidněji. „Jo,“ odpověděl, „u mě šlo všechno dobře. Jel jsem k bankomatu a na benzínku. Všechno jsem platil kartou. Jo, dobrý. Rahul si všiml, že vy­ padám roztěkaně, ale nabyl dojmu, že jsme se asi jen pohádali nebo tak něco a neřešil to. Doma taky bez problémů. Naši si myslí, že spím. A co u tebe? Jak to šlo?“ 98

Přikývla. „Nevím jak, ale všechno se nějak povedlo. Od Maxe jsem získala, co jsem potřebovala. Takže auto se ti podařilo vyzvednout bez problémů?“ „Jak vidíš,“ řekl a rozhlédl se po ztemnělém interiéru vozu. „A jasně že má taky zatraceně pěkný fáro. V domě se zdál ještě klid. Byla tam tma.

Trvalo mu dlouho, než usnul?“ „Patnáct, dvacet minut,“ odpověděla. „Nat ho musela uhodit, aby mi poskytla víc času, ale snad by to mohlo zafungovat v náš prospěch.“ Ravi o tom chvíli přemýšlel. „Jo, možná si bude Max myslet, že to je příčina, proč ho ráno tak šíleně bolí hlava. A jeho mobil?“ „Connor s Jamiem ho umístili někdy těsně před 21:40. Eppsovi jsem volala hned potom.“ „A tvoje alibi?“ zeptal se. „Jsem krytá. Od 21:41 až do pár minut po půlnoci budu na spoustě kamer. S mámou jsem mluvila a slyšela mě jít do postele.“ Ravi přikývl spíš jen pro sebe a zíral předním oknem na vzduch plo­ voucí v ostré záři světlometů. „Tak doufejme, že se nám podařilo posu­ nout dobu smrti alespoň o tři hodiny.“ „A když o tom mluvíme,“ podotkla Pipa a sáhla do batohu, „mu­ síme se tam rychle vrátit a znovu ho otočit. Nějakou dobu už leží na jedné straně.“ Vyndala hrst latexových rukavic, jeden pár Ravimu podala a pak ještě přidala druhou pletenou čepici. „Díky,“ řekl, nasadil si čepici na hlavu a Pipa mu pod ni pomohla za­ strčit všechny vlasy. Ravi si pak stáhl fialové palčáky, které měl na rukou, a pečlivě si nasadil průhledné rukavice. „Doma jsem jiné nenašel, jsou máminy.“ Fialové palčáky předal Pipě a ta je strčila do batohu. „Tak už asi tuším, co jí dám k narozeninám.“ Ravi nastartoval a motor se tiše rozběhl a jemně vibroval Pipě pod nohama. „Vedlejší silnice?“ zeptal se. „Vedlejší silnice,“ přisvědčila. „Tak jedeme.“ 99

kapitola 41 Otevřená brána Zelené zahrady na ně zírala, vřele je však rozhodně neví­ tala. Ostrá světla auta se jim nemilosrdně odrážela do očí.

Ravi zaparkoval těsně před ní, vypnul motor, a když se rozhostilo ticho, zaslechli zvuk jiného motoru, naprázdno běžícího. Před nimi za branou stálo auto Jasona Bella a pro ně oba uchovávalo pěkně v chladu jeho mrtvolu.

Pipa vystoupila, zavřela za sebou dveře a to klapnutí se rozlehlo nocí jako úder hromu. Ale jestliže nikdo neslyšel její křik, tohle také nikdo neuslyší. „Počkej,“ řekla Ravimu, když vylezl z auta a zamířil k bráně. „Ten te­ lefon,“ připomněla mu a vydala se podél kamenů lemujících příjezdovou cestu, která se napojovala na silnici. U velkého kamene nejblíž silnice se zastavila, obešla ho a přidřepla si. Vydechla úlevou. Maxův mobil v za­ pnutém sáčku na svačiny tu na ni čekal.

Pipa v duchu vyslala díky Jamiemu a Connorovi, natáhla se a zvedla telefon. Přes rukavice a plastový pytlík zmáčkla postranní tlačítko a uzamčená obrazovka se rozsvítila. Sklouzla k ní pohledem. Bílé světlo zářilo tak jasně, až kolem něj Pipa viděla přízračnou svatozář, která se k ní plížila jako mlha. A možná to tak i bylo: přízraků, duchů bylo tady v okolí mnoho; Jason se přidal k pěti ženám, které zavraždil, a také tu plul její vlastní přízrak, jsoucí mimo čas, sledující silnici na obrazovce počítače. Pipa přimhouřila oči a skrze jasné světlo se zadívala na displej. „Jo,“ vydechla, otočila se k Ravimu a ukázala mu dva vztyčené palce v rukavicích.

100 Ukázka elektronické knihy