Jsem si jistá, že jsem mu kartu vrátila do peněženky. Ale když mě William následujícího večera poprosil, ať mu kartu přinesu, aby za nás mohl v restauraci zaplatit, karta byla pryč. „Ta patřila Williamovi,“ prohlíží si Adrian kartu. „Kde jsi k ní přišla, Avo?“ Dívám se na Avu a čekám na vysvětlení. Možná ji William cestou k baru sám vytáhl z peněženky a ztratil. Možná ji zapomněl u Avy, kde trávil předchozí večer, zatímco já jsem seděla sama v kuchyni se dvěma talíři bezlepkových boloňských špaget, které jsem potom studené vyhodila do koše. „Měla ji Tess,“ řekne Ava. Tess? Ta dosud stojí bez hnutí, prázdnou krabičku v ruce. S ústy dokořán zírá na Avu. „Jak to myslíš, že ji měla Tess?“ nechápu. „Měla ji u sebe ten večer? Tess, tys tu kartu našla v taverně na zemi?“ „Ten večer, kdy William zemřel, si Tess tu kartu strčila do kabelky.“ Rozhostí se naprosté ticho a já nevím, co na to říct, nevím, kam s očima. Tess se pomalu skloní a postaví krabičku na talíř, Adrian odloží kartu na ubrus a přejede si rukou po krátkých vlasech. „A jak jsi věděla, že ji má Tess u sebe?“ „U Williama jí někdo omylem kopnul do kabelky, ta se převrátila a vysypala. Ostatní věci jsem tam vrátila, ale kartu jsem chtěla dát Williamovi. Už jsem to nestihla.“ Tess vycouvala z mého zorného pole, ale pořád slyším její dech. „Ty jsi sebrala Williamovi kartu?“ zeptám se jí a z hloubi duše doufám, že pro to má nějaké vysvětlení. Po všem, co pro ni William udělal, se mi nechce věřit, že by to byla pravda. „Půjčila jsem si ji. Chtěla jsem mu ji druhý den vrátit a potom všechno co nejdřív splatit.“
— 97 —
Mlčky přikývnu. „Mohla ses ho prostě zeptat.“ Jakmile šlo o Tess, William byl svolný téměř ke všemu. Když jsem se občas uprostřed noci vplížila k němu do bytu, našla jsem Tess spát na pohovce, zachumlanou pod teplou dekou. William seděl v koutě u stolu, a jakmile jsem překročila práh, přitiskl si na ústa ukazováček. Jindy mu zase volala uprostřed noci, a když se v reproduktoru ozval její vysoký hlas, William mě políbil na tvář, vylezl z postele a natáhl si džíny. „Vždyť já jsem se ho ptala. Ale nechtěl mě vyslechnout. Nevě řil mi.“ Nevěřím jí. „Takže jsi mu ji vzala,“ konstatuju a všimnu si svého odrazu v okně. Napjatá čelist, velké černé oči a za mnou Tessina světlá kštice. Deset let jsem žila v domnění, že za ztrátu té karty můžu já. Když mě pro ni William u Christose poslal a já ji nenašla v tašce, pořád jsem si nenápadně prohledávala kapsy. Později v bytě jsem mu lhala do očí, když se mě na kartu zeptal, protože jsem nechtěla, aby večer skončil hádkou. „Ale co je tohle za únikovou místnost?“ Charlotte se vrátila na místo a teď s odporem sleduje svoji krabičku. „Ve hře přece nemají být žádná osobní vodítka. Bývají to hádanky ukryté za obrazy, různé tematické záhady, já přece…“ „Charlotte.“ Finn ji přeruší a jemně ji přiměje, aby si sedla. „Mys lím, že tohle není úniková místnost.“ „Tak co to teda je? Proč jsi nás tady zamknula, Avo?“ „Ano, Avo,“ přidá se Adrian. „Proč je doopravdy zamčeno? A co je v těch dalších krabičkách? Chceme to vůbec vědět?“ Ava se zasměje, zakrouží vínem ve sklenici a já si až teď všimnu, že před ní žádná krabička neleží. To jenom nám úhledně a elegantně zabalila naše hříchy. „William,“ řekne Ava. „Jde samozřejmě o Williama.“
— 98 —
Rozhostí se mučivé ticho, rušené pouze neklidným vrtěním na židlích. Jistěže jde o Williama. O Williama jde ode dne, kdy jsem překročila práh střední školy, ještě než jsem se dozvěděla, že nějaký William vůbec existuje. „Tak fajn,“ prolomí Adrian ticho. „William. Co po nás teda chceš?“ V Aviných očích se třpytí odlesky lustru, rty má vlhké a jemně rozevřené, pomalu oddechuje. „Když o tom nikdo nemluví, tak se to nestalo. Neexistuje to. Musíme o tom mluvit. Chci, abychom společně přišli na to, proč zemřel.“ Aviny pohybující se rty mě fascinují. Jsou světlé, nepříliš výrazné, s ostrou křivkou horního rtu. Proč William zemřel. „Spáchal sebevraždu,“ pronesu. Nepoznávám vlastní hlas. Je chladný a tvrdý a bohužel zcela odpovídá tomu, jak se teď cítím. „Skutečně?“ Aviny ledově modré oči se do mě zavrtají a já ztratím dech. „Vždyť to víš,“ ozve se Finn. „To tys ho našla v té vaně. Všichni jsme tam byli. Dveře do koupelny byly zamčené.“ „A vy vážně věříte tomu, že se zamkl a utopil se ve vaně?“ „Panebože, Avo, musíme to teď vytahovat?“ řekne Adrian. „Stalo se to před deseti lety. Jaký má smysl znovu to rozebírat?“ „Znovu? Copak jsme o tom spolu někdy mluvili? Brzo ráno po tom, co Williama odnesli z mé koupelny, mi zazvonil telefon. Naši mě vyzvedli a odvezli mě na stanici, kde mě policie asi půl hodiny vyslýchala v nějaké zatuchlé vyšetřovně. Na odchodu jsem se ve dveřích potkala s Charlotte, vzpomínáš? Skoro jsi mě nepozdravila. Jenom jsi na mě kývla a šla jsi dovnitř.“ Já si to pamatuju dokonale. Asi jsem k výslechu přišla jako poslední, protože slunce už zapadalo, když se za mnou široce rozkročení policisté dívali, jak odcházím. Na stanici mi nabídli kávu, břečku z automatu, a řekli mi, ať se posadím k oknu. Moc jsem jim toho neřekla, jenom nesouvislé útržky z předchozího večera. Co jsme
— 99 —
Ukázka elektronické knihy