Jsem si jistá, že jsem mu kartu vrátila do peněženky. Ale když mě William následujícího večera poprosil, ať mu kartu přinesu, aby za nás mohl v restauraci zaplatit, karta byla pryč. „Ta patřila Williamovi,“ prohlíží si Adrian kartu. „Kde jsi k ní přišla, Avo?“ Dívám se na Avu a čekám na vysvětlení. Možná ji William cestou k baru sám vytáhl z peněženky a ztratil. Možná ji zapomněl u Avy, kde trávil předchozí večer, zatímco já jsem seděla sama v kuchyni se dvěma talíři bezlepkových boloňských špaget, které jsem potom studené vyhodila do koše. „Měla ji Tess,“ řekne Ava. Tess? Ta dosud stojí bez hnutí, prázdnou krabičku v ruce. S ústy dokořán zírá na Avu. „Jak to myslíš, že ji měla Tess?“ nechápu. „Měla ji u sebe ten večer? Tess, tys tu kartu našla v taverně na zemi?“ „Ten večer, kdy William zemřel, si Tess tu kartu strčila do kabelky.“ Rozhostí se naprosté ticho a já nevím, co na to říct, nevím, kam s očima. Tess se pomalu skloní a postaví krabičku na talíř, Adrian odloží kartu na ubrus a přejede si rukou po krátkých vlasech. „A jak jsi věděla, že ji má Tess u sebe?“ „U Williama jí někdo omylem kopnul do kabelky, ta se převrátila a vysypala. Ostatní věci jsem tam vrátila, ale kartu jsem chtěla dát Williamovi. Už jsem to nestihla.“ Tess vycouvala z mého zorného pole, ale pořád slyším její dech. „Ty jsi sebrala Williamovi kartu?“ zeptám se jí a z hloubi duše doufám, že pro to má nějaké vysvětlení. Po všem, co pro ni William udělal, se mi nechce věřit, že by to byla pravda. „Půjčila jsem si ji. Chtěla jsem mu ji druhý den vrátit a potom všechno co nejdřív splatit.“
— 97 —