tvoří částečně historie, částečně složení obyvatel, přičemž Ostrava je v některých ohledech více „světová“ a zvyklá na skutečné míchání různých kulturních vlivů. Ne snad, že by v Praze nebydleli cizinci, ale anonymita velkoměsta vtiskává soužití pestré směsice lidí trochu jiný charakter. Nejsou to však jen jednotlivé rozdíly mezi Ostravou a Prahou, ale také jejich vzájemný vztah, co natahuje pomyslnou vzdálenost mezi nimi. Na něm se hodně podepsalo, jak se o regionu celé roky refe rovalo v médiích a co bylo ve veřejné debatě prioritou. Lidé z Ostravska museli během těch porevolučních desetiletí žít s tím, že oni se svými problémy jsou pro média nějak méně důležití než lidé, kteří žijí jinde. Palčivé sociální problémy totiž zůstávaly bez většího zájmu celostátních médií, což nutně muselo posilovat pocit, že jsou občany druhé kategorie. Pro pochopení pocitu nespravedlnosti, který dojem výluč nosti nebo vyloučenosti živí, je třeba se vrátit k privatizaci OKD. Během ní se dostaly doly i byty OKD souhrou různých událostí do rukou finančníka Zdeňka Bakaly a jeho firmy Karbon Invest. Během kupónové privatizace nabídla vláda Václava Klause občanům v první vlně v roce 1992 čtyřicet procent akcií OKD, většinu si stále nechával stát. V roce 1997 však stát větši nový podíl v OKD ztratil. Akcionáři totiž kvůli útlumu těžby snížili základní jmění společnosti, nikoli však plošně, ale jen na úkor podílu Fondu národního majetku. Tím stát ztratil v OKD většinu a udělal to vlastně dobrovolně, protože byl v tu chvíli hlavním akcionářem a nemusel to dopustit. Většinu akcií získal později přes prostředníky právě finančník Zdeněk Bakala se svým Karbon Investem, a to velmi levně za 4 533 359 000 korun. Reálná hodnota majetku byla však ve skutečnosti více než třia padesát miliard. Spolu s doly získal Bakala i 44 000 bytů OKD. Za jeden byt zaplatil v průměru 40 000 korun. Byty jsou na
98