víru oslavy: vorvani tančí tango, hroši se kroutí na zouk, želvy twerkují, obrovští hlavonožci předvádějí moonwalk. Na počátku je vždy melancholie, stesk lidského údělu; jen duše, jež dokáže dohlédnout až na dno melancholie a v každém ji rozeznít, pouze taková duše může být duší umělce – spisovatele. Tyto chaotické, kategorické řádky píšu ve vlaku, který mě veze do Amsterdamu. Čeká mě Siga D. Mám s sebou Labyrint nelidskosti. Také si vezu zápisník s poznámkami z novinových archivů. Dnes večer, možná zítra toho budu vědět víc. Ale o čem? O kom? O Labyrintu nelidskosti? O jeho hypotetickém pokračování? O Elimanovi? O Size D.? O mně samém? Můj milý starý brachu Deníku, možná vlastně nikdy nehledáme pravdu jakožto zjevení, ale pravdu jakožto možnost, záblesk na dně dolu, který bez lampy na čele odedávna kutáme. Za čím se pachtím? Za intenzitou snu, za žárem iluze, za vášní možného. Co je na konci dolu? Další důl: obrovitá hradba uhlí, a naše sekerka, naše údery, naše hekání. A hle, zlato. Zvedám oči: nezáří žádná hvězda, kterou bych se mohl řídit; je tu jen proměnlivé, někdy bouřlivé, vždy mlčenlivé nebe, jež se točí nad světem. Hvězdné mapy se už nedají číst: nebe je také labyrint, a není o nic méně nelidský než labyrint pozemský.
97
po kor 1sar vybrany400.indd 97
27.09.2023 3:44:50