policie. Záchranáři se rovněž v prvním okamžiku domnívali, že jsou všichni mrtví, až po provedení dalších úkonů zjistili jisté, i když velmi vágní známky života. Kroutili nad nimi hlavami, protože nebylo znát žádné zranění, ani co jiného, co by mohlo být příčinou jejich stavu, který na první pohled připomínal úmrtí. Jeden záchranář, který zřejmě byl víc od slova, dokonce prohlásil takovou tvrdou větu, že je škoda, že nejsou mrtví, že pitva by prozradila víc. Ale bylo to vyprovokováno dozajista tou mírou záhadnosti. S policisty to pak nebyla tak jednoduchá práce. Přijela opět známá dvojice venkovských policistů, kteří tu byli již i při nečekaném nájezdu rádoby nových vlastníků a nájemníka, kteří si mne již zařadili jako známého potížistu a v tom smyslu se mnou i jednali. A začal jako vždy ten tlustší z nich jakoby jej tloušťka opravňovala k tomu mít hlavní slovo: “Á, opět paní Macešková! Však my se už známe, že? A vidím, že tu jsou téměř mrtví všichni vaši soudní protivníci? To vždycky své protivníky od soudů hned míníte zabíjet?” - a přitom, jak to vyslovoval, přejížděl svým zrakem mých 48 kg váhy, umenšených ještě invaliditou a lékařsky určenou bezmocností. Když jsem tak poslouchala jeho slova, tak oproti policistovu názoru se mi poprvé vloudila myšlenka, že patrně leckdy u nás nemá člověk jinou možnost, když okresní státní zástupci někdy mají zájem na tom, že řídí svou policii tak, aby nepostihovala ani padělání veřejných listin - jako například okresní státní zástupce Mgr. Marek Tyčka. Mezitím totiž došlo k dalšímu posunu, že protistrana dokonce na pomoc svému úsilí vyšla s falzifikátem. Takže nejen spravedlnosti - jak se mi mladá advokátka již po prvním pokusu o krádež naší rodinné nemovitosti posmívala, že té se dočkám až po smrti, ale ani práva se u nás leckdy není možné dočkat. Policistům ani nepřišla trapná jejich omezená slovní zásoba, když znovu a znovu mi odpovídali na vracená usnesení, že tentokrát se věcí zabývali opravdu zodpovědně. Jaképak zodpovědně - nezodpovědně, když jde jen o to doložit, že neexistuje originál listiny s mým originálním podpisem, tedy listiny, která má být a je úřady uznávána jako takzvaný exekuční titul k mé exekuci vystěhováním. Okresní státní zástupce mně napsal, že z jejich strany nedošlo k padělání veřejné listiny a abych to nechala na občansko-správním soudu, aby posoudil, zda jsem nesvéprávná a napsala jsem něco a podepsala, co je pro mne nesmyslné a nereálné a ani si to nepamatuji - autoři falzifikátu totiž nebyli v době jeho zhotovení patrně
97
dostatečně seznámeni se situací, a proto se tak blamovali nesmyslností znění textu, který jsem údajně měla podepsat. Ale hlavně jsem přemýšlela o tom, jak policista myslel svá slova a napomenutí, že nemám chtít každého protivníka hned zabíjet. Nikdy si nejsem jistá, jak to ti lidé myslí - zda s humorem nebo vážně. Ale policista se přitom tvářil nanejvýš vážně a především důležitě, takže jsem brala v úvahu raději tu druhou variantu. První by mne pak jen radostně překvapila. Co jsem mu tak mohla na jeho slova odpovědět, než jednoduše pouhou pravdu: “Bohužel takto jsem to tu našla po návratu z onkologické kontroly v nemocnici.” Avšak nedalo mi, abych si nepřidala, což možná není vždy rozumné: “Ale vypadá to, že zlo se snaží zabít vždy nakonec mezi sebou, když už není jiná cesta a nebylo zastaveno jinými, k tomu určenými.” Nato tlustý policista jen pootevřel pusu. S tím se setkávám často, že někdo neví, jak mi odpovědět. A po chvíli, aby měl poslední slovo, tak uzavřel: “Nu dobrá, tak vše ukáže další vyšetření odvážených a potom uvidíme. Zatím zdravíme paní Macešková a prosím, nikoho dalšího se už nesnažte zabít!” Po jejich odchodu a odvezení čtyř těl jsem zůstala konečně v domě sama se svými chlupatými svěřenci, kteří se postupně začali celí vyděšení vynořovat. Zvířata vždy vystresovaně přijímají skutečnost, když jejich pán či panička není doma a přijde někdo cizí a chová se tam bez jejich pána jako doma. Nechápou, co se to děje. Byla jsem pak pozvána na místní oddělení v Mníšku pod Brdy k podání vysvětlení. Docela jsem byla i připravená, že se možná chystají mne obvinit, a protože se zde jednalo o téměř připravené o život, možná by to znamenalo vazbu, což by mně vadilo zejména ve vztahu ke zvířatům, o léky, jichž každý den užívám kvanta a kontakt s mými lékaři by snad muselo být postaráno. Jak policie na případu pracovala, zvali mne i víckrát, aby mi položili další dotazy. Pak jednou mi dali do rukou dokument, že požádali o znaleckou zprávu “Ústřední hygienickou stanici” a jakýsi specializovaný virologický ústav. Obrátili se na ně s dotazem, zda by bylo možné zabití či přinejmenším silné poškození zdraví objednat pomocí nakažení virem. Evidentně měl policista na mysli mou poznámku. A v textu žádosti jsem se
98
i dočetla, že mají podezřelou a zda by bylo možné, aby v domě připravila nějaký virus, který by příchozí napadl a zda tím nejsem společensky nebezpečná a není třeba má detence. Samozřejmě, že mne poněkud rozhodilo, za co mne venkovská policie považuje a co si o mne myslí. Ale snad se tedy ukáže, že je to nesmysl. A to se naštěstí i stalo. Odborné instituce se policii vyjádřily v tom smyslu, že žádný takový “zlovir” není znám, který by takto mohl být použit. Poté konečně policie také už měla k dispozici další výsledky vyšetření poškozených. V žaludku všech čtyř byly zjištěny určité jedovaté látky, užívané k postřiku ovocných stromů a hubení škůdců na nich, k zajištění větší úrodnosti stromů. Dále v pitevní zprávě stálo, že se jedná o látky vysoce jedovaté, zabíjející zvířata, která náhodně něco postříkaného snědí, a proto leckde v zahraničí je přísně zakázané jejich užívání a je klasifikováno jako trestný čin. Když jsem dostala od policie k nahlédnutí lékařskou zprávu, hned jsem si vzpomněla na naše nejmilejší mazlivé koťátko Filomenku Elišku, která se zatouláním na vedlejší zahradu, kde něco takto postříkaného snědla, nedožila chudinka ani jednoho roku svého života. Její bratříčci z toho byli tak špatní, že jeden od té doby byl velmi hubený a strádal a další ji šel kamsi hledat a už se nevrátil. Policista opět typicky napřed podezříval mne, jestli takové prostředky nemám doma a čtyři nezvané návštěvníky jsem jimi neotrávila. Dokonce policie přijela udělat domovní prohlídku, při níž chtěla tyto látky objevit. A když tu tak vše prohledávali, vzpomněla jsem nebohou Filomenku Elišku, jak něco takového asi na vedlejší zahradě snědla a stálo ji to život. A jak jsem to tak policii říkala, vzpomněla jsem si, že na biedermeierovském stolku před těmi dvěma sedícími ležela hrst plodů drobných blumiček - špendlíků, které právě dozrávají na stromě před domem, hned u plotu. A zedník Baltazar Břich také měl u sebe tyto plody, měl jich plné kapsy, jak odpovídá jeho chamtivosti. Patrně chtěl vzít i domů své velké rodině, jak ve své schránlivosti pro svou rodinu dělal. A když jsem tuto svou myšlenku sdělila prohlídku činícím policistům, tak dolehla patrně i k inteligentnějším uším a následně se
99
Ukázka elektronické knihy